I want you

~1~

Sára

"Cože? To jako myslíš vážně?!" Zvedla jsem hlavu od notebooku a konečně vzala mámu na vědomí. Už před několika minutami, přišla do mého pokoje. Usadila se do houpacího křesla a něco povídala. Doufala jsem, že vše co říká jsou suché věty, plné konstatování a nejsou to otázky. Na vše jsem bručela jen "Hm."
Ale poslední slova, kterým dodala na důrazu, když zvedla hlas - zjevně ji už moje ignorace přestala bavit, ale Filip na chatu, byl prostě důležitější - mě donutila zbystřit.

"Konečně jsi mě vzala na vědomí." Pousmála se jako krokodýl a s nesouhlasným pohledem sledovala, jak se mi na komodě válí krabička cigaret. "Ty jsou tvoje?!" "Filipa. Zapomněl si je tu." Našpulila pusu a podívala se na mě.
"Mami, to opravdu myslíš vážně?" "Ano, myslím. Odjíždíme v sobotu." "To nejde! Nemůžeš!!! Mám tu přátele, přítele!" "Je mi líto, Sáro. Měla by ses začít balit..." Opustila můj pokoj, i přes výtky, kterých jsem měla plno.

"Čau zlato. Copak? Nadrženost přesáhla maximum? Mám se stavit?" Smál se mi Filip do ucha, když jsem mu ubrečená volala. Ani narážky na náš dosavadní chat, mě nemohly pobavit. "Stěhujeme se!" "Cože?! Kam?! Kdy? Proč?!" "Chci tě vidět, můžu přijít? Vše ti řeknu..." "Nemám se stavit já?" "Ne! Máma je doma... Za chvíli jsem u tebe."
"Sári!" Křikla mamka do mých zad, když jsem proběhla předsíní, a s teniskama v rukou, sbíhala schody ven. Obula jsem se až na chodníku, kdy mi došlo, že mi něco chybí. U Filipa jsem byla do deseti minut. Dalo by se to považovat za rekord, jindy mi to trvalo i půl hodiny...

"Proč se kurva stěhujete?! A hlavně, kam?!" Když jsem mu vpadla do náruče, rovnou mezi dveřma, vyhrkal to na mě. V hlase mu zněl nesouhlas a já začínala uvažovat, že mámu poprosím, ať mě nechá tady. Za pár měsíců budu plnoletá... Zvládnu se o sebe postarat.

"Našla si přítele... Jak byla v Los Angeles na tom školení, kvůli firmě... Pamatuješ, jak tam každý měsíc jezdila? Tak kvůli němu.... Domluvila se se šéfem, že ji přeloží do Beverly Hills." Škytla jsem. "Pobočka je tam, v Londýně, Paříži a tady..."
"Nemůže tě odtud odvést. Máš tu všechno!" "Já vím..." Třásla jsem se v dalších návalech pláče a v duchu mamku proklínala... Milovala jsem Los Angeles, ráda jsem tam jezdila na dovolené, ale bydlet tam?! Přijít o vše a všechny? Chápala jsem, že ji ten život jen se mnou už nebaví, že i ona potřebuje být milovaná.... Ale proč si nenašla čecha?!

"Ne! A nebudu s tebou diskutovat! Běž si sbalit! Máš nejvyšší čas. Zítra musíme vše poslat!" Stála rozhodne ve dveřích kuchyně a křičela, když jsem ji navrhla, ať mě tady nechá. Byl čtvrtek, můj pokoj stále nevypadal, že by se jeho majitel hodlal stěhovat...

Přes clonu slz, jsem do krabic skládala oblečení, knížky, plyšáky,... Do několika krabic se vešel můj dosavadní život. Moje vzpomínky, moje přání, moje tužby. Několik dlouhých minut, jsem stála u okna, ze kterého jsem se dívala s tátou. Dřív, když jsem byla malá, byl náš barák poslední na sídlišti. Viděli jsme do lesů, srnky chodívali až k domu... Teď přede mnou stála další, barevná krabice s okny...

V rukou jsem držela fotorámeček s naší dvojfotografii. První byla focená, když jsem se narodila. Držel malou vánočku ve svých obrovských rukách, kterými mi nesčetněkrát stíral slané vodopády z očí... Usmíval se a pýcha v jeho očích, nešla přehlédnout. Byla jsem jediné a vymodlené dítě. Byla jsem jeho vše...

Druhá, focena těsně před koncem. Pár dnů předtím, než jsem o něj přišla. Než mi ho vzala nemoc... Bylo mi třináct a proklínala jsem svět. Doteď jsem se s jeho odchodem nesmířila.

Polykám slzy a balím rámeček do hromady triček, aby se mu cestou nic nestalo...

"Bude to tam fajn. LA je přece tvoje vysněné místo." "Bereš mi můj život. Nebude to fajn!" "Sáro! Pochop prosím, že já už tak dál nemůžu. Nejsem ještě tak stará! Chci žít jinak... Trpěli jsme tu dost dlouho, nemyslíš? I mně táta chybí... Ale já potřebuji někoho... Mrzí mě, že mi to nepřeješ. Ale abys věděla, on to chtěl opačně! Mluvil se svým šéfem, aby jeho přeložili sem, ale jeho šéf o něj přijít nechce!" S těmi slovy odešla do své ložnice a já v návalu dalšího pláče, zalepovala krabice...

"Budu ti psát! Budu ti volat, bude to fajn. Přiletím, hned jak to půjde." Sliboval mi Filip na letišti. Mamka jej sledovala skeptickým pohledem. Nikdy ho neměla ráda a díky tomu, jak se na něj dívala, mi vytanula na mysli její slova; "Sejde z očí, sejde z mysli."
Potřásla jsem hlavou a i přes zjevný odpor v jejích očí, jsem ho začala líbat. Ukázala nám záda a on se pobaveně uchechtl...

"Jak dlouho to tam trvá? Vrčím vztekle. Vycházím z letištní haly International Airport a s nevolí se rozhlížím po okolí, které velmi dobře znám. Mává na taxi a moje potlačená agrese se stupňuje. "Hodinu." Sedá si do auta a pohledem mě vraždí, když dál stojím na chodníku.

"Sári, jsme tady." Třásla mi mamka ramenem, hlas zněl měkce a něžně, tak, jak jsem byla zvyklá. S neutrálním výrazem jsem chmátla po kličce a vystoupila. "Ty vole." Vydechla jsem, jako typický čech. S pokleslou čelistí jsem zírala na rodinný dům, který mi vzhledem připomínal spíše vilu. Před domem, na příjezdové cestě stála dvě auta a na trávníku motorka. Potlačila jsem uznalé hvízdnutí. O takové snil Filip...
Celkově... Tohle místo ve mně evokovalo dojem, jako hodně dobře situované místo s elitou kolem.

Mamka si brala od taxikáře věci a z dveří domu, vyrazil snad dvoumetrový chlap. "To je on?" S nakrčeným obočím jsem jej skenovala pohledem. Bez váhání mamku objal, políbil a tentokrát jsem se znechuceně otáčela já.
 Bodře mluvil s řidičem a periferně jsem zahlédla, jak loví peněženku a platí naši cestu. No jo, zazobanec...