I want you

~149~

Zayn

Zaynie se zhostil role velkého bráchy dokonale.
Volal s tátou a vesele vykládal, jak se na dvojčátka těší, jak je bude chránit a bude mamince pomáhat. Už mu přece ukazovala, jak přebalit panenku, tak miminko taky zvládne...

„Musíš odjet?" Odtrhl jsem zrak od Zayna a jeho veselého štěbetání. Každý týden volal našim, vykládal, co je nového, mluvil s dvojčaty, chodil se Sárou po obchodech a vybíral oblečky...

Sára měla do porodu tři týdny. Nechtěl jsem odjet, ale musel. Šéf mě poslal do Německa, na týden. Moje argumenty, že žena za chvíli rodí a máme doma už jedno dítě, jej nezajímaly. Kdybych nepotřeboval jeho prachy, dávno bych se na tu práci vykašlal. Sára o tom neměla tušení, ale já si už připadal vyčerpaný.
Všichni mi dávali najevo, že tam jsem z protekce. Jen díky otci... Dostával jsem dennodenně kapky, práci jsem si nosil domů, byl jsem nervní a tohle mi prostě nepřidalo.

„Bohužel... Snažil jsem se mu vysvětlit, že za chvíli rodíš, že jednoho raubíře máme doma... Je to debil." „Týden uteče." „Nezníš moc přesvědčivě." „Bojím se." „Já taky... Nerad chodím i do práce, byť ti pořád volám. Už aby byli na světě, strach trošku poleví." „Co kdyby sis zlomil nohu? To bys odjet nemohl." „Strčíš do mě na schodech?" „Haha..." „Asi by mi dal někoho k ruce, kdo by mi nesl kufr... Je to fakt debil a to je slabý slovo."
„Poslední dobou jsi vyčerpaný... Hodně jsi pohubl. Zayne, já se chtěla zeptat už předtím, ale... Mám pocit, že mi to nepřiznáš, na to jsi až moc hrdý, ale v práci to není dobrý, viď?" Posmutní, hladí mě ve vlasech, skoro vrním, jako kočka.

„Mám ti lhát?" „Chci pravdu." „Není to dobrý. Dávají mi najevo, že tam jsem díky tátovi. Že jsem protekční spratek, který z řadového zaměstnance povýšil na výkonnostního ředitele, jednoho oddělení. Jen díky prezidentovi firmy v LA...
Nebaví mě to Sáro, fakt ne... Dělám to jen kvůli těm penězům." „Stojí ti to za to?" „Jo, potřebujeme ty peníze." „Máme jich dost... Nekupujeme zbytečnosti, kupuje nutnosti... Zaynie, kolik máme na účtu?" „Nevíš? Máš taky kartu." „Vyberu si každý měsíc hotovost, tak na dva měsíce... Neplatím kartou." „Máme tam dost. Nevím přesně odhadem kolik, ale mohli bychom si dovolit středně velkou vilu v LA a ještě by zbylo." „Tak proč se tak dřeš? To sezení v kanclu ti nepomáhá. Viděla jsem tě včera, skoro ses nepohnul... Záda tě bolí, máš je šetřit."
„Žene mě vidina více peněz. Můžu ti kupovat dárky, Zaynovi taky, teď budeme mít další dva... Všechno budeme brát přes kopírák." „Zayn už chápe, že pro peníze se pracuje, ví to. Na narozeniny ani nic nechce... Řekl, že je to zbytečné. Že si raději počká, co dostane od Santy." Zaculil jsem se a vzal ji za tvář.

„Absolvuji tu cestu, doklepu to do Nového roku a skončím tam. Budu s tebou chvíli doma a pak se poohlédnu po něčem jiném, ano?" „Slib mi to." „Slibuju." „Okey." Špitla mi do rtů, něžně políbila a dívala se, jak se Zaynem blbnem.

„Co když tě nepustím, nebo tě z těch schodů opravdu strčím?" „Tak ti poděkuju a Winchester umře vztekem." „Klidně to risknu." Se smíchem jsem Sáru k sobě ráno přitiskl.
„Zavolám ti, jak budu na letišti. Tady, i tam. Budu ti volat pořád." „Dobře. Miluju tě." „Já tebe... Řekni Zaynovi, že si spolu pak zavoláme, nebudu ho bud-" „Tati, tati!" „Ty nespíš?" Skočil mi Zaynie do náruče.
„Měl jsem budíček! Chci pusu! A dal jsi pusu miminkům?!" „Nedal! Ježiši!" I s ním, jsem klesl na kolena, líbali jsme spolu bříško, Sára se tiše smála.

„Chceš něco přivést?" „Hm... Asi ne, možná kokino. Německý jsem neměl..." „Okey. Dávej pozor na maminku a děti. Musíš mě teď zastoupit." „Rozumím!" Chvíli mě škrtil, pak se díval, jak Sáru líbám a oba mi mávali ode dveří.
Se vztekem jsem nasedal do taxíku. Nechtělo se mi, něco se vznášelo ve vzduchu. Něco mi naznačovalo, že to nebude dobré...

S neutuchajícím pocitem, jsem se posadil v letadle na místo, civěl z okna a proklínal toho hajzla. Vysmál se mi do obličeje.
I jeho žena byla přece těhotná, když musel odjet. Jenže on zapomněl, že jel do vedlejšího města, ne jiného státu. Kdyby se něco pokazilo, byl by u ní do hodiny, já měl mezi sebou a Sárou, několik hodin...

„Jsem na hotelu... Zlatý hotely po Anglii... Ať žije Hitler." „Blbečku." Smála se mi Sára do ucha. Chvíli povídala ona, chvíli Zaynie... Vydržel jsem s nimi na drátě až do jednání. Místo oběda, jsem s nimi opět volal. Tak to šlo dva dny.
Třetí den jsem se Sáře marně pokoušel dovolat. Moje panika vzrostla nad únosnou mez. Volal jsem Monice, ta mi volala po chvíli zpátky, že Sára nebere ani ji ani tátovi mobil. Dokonce i Lucy, která tam byla hlídat dvojčata, to zkoušela a marně.
Zoufale jsem vytočil mamčino číslo.

„Zayne! Ahoj! No konečně... Tak co Sára a děti? Za chvilinku budou na světě... Doufám, že mi je přivezeš ukázat." Bez průtahů jsem na mámu vyhrkal, že cukrovat může jindy, ale ať se sbalí a jede k nám. Bez výmluv souhlasila, volala mi za tři hodiny, že u nás nikdo neotvírá a moje panika doslova explodovala.
Zrušil jsem jednání a bukoval si letenku. 

**************************************************
Děkuji za komentáře! ♥♥
Další kapitolka... 150... Máte strach, že bude konec? Potěším vás, když řeknu, že nebude? =P ♥♥