I want you

~194~

Zayn

V první chvíli mě zachvátila panika. Zněla tak nejistě, jak už dlouho ne. Najednou jsem i já měl pochyby, jestli si mě vůbec chce vzít. Byl to nepříjemným vtíravý pocit, který řval, že to není jen kvůli spojitosti s jejím tátou.
Ramena se ji zachvěla, potlačovala pláč a mně se vrátilo racionální myšlení.
Snaha ji přesvědčit vyšla. Měla v očích zase radost a pochyby zmizely. Líbal jsem ji, hladila mě po krku, ve vlasech a když se odtáhla, usmála se a opřela se čelem o moje.

„Miluju tě, Zaynie. Nechci o tebe nikdy přijít... Víš, kdyby táta byl a znal tě, zamiloval by si tě. Byl bys ten, co mu ukradl dceru, ale dýchal by pro tebe." Zasmála se a obrátila se mi v náručí. „Bylo mi jedenáct. Přišla jsem ze školy, jako ve snách. Měli jsme nového spolužáka. Stejně vysokej jako já, zelený oči a zrzavý vlasy. Všem nám z něj spadla čelist a já, jako šprt, jsem seděla v první lavici před učitelkou. Třídní ho posadila ke mně a já se zamilovala." Neposlouchalo se mi to dobře, ale bylo to X let zpátky. Zatnul jsem zuby a kývl, aby pokračovala.
Naléhavě mě držela za tváře a sladce se usmívala.

„Jmenoval se Petr a během další přestávky, si udělal kamarády v celé třídě. Na holky se usmíval, klukům pochleboval... Než utekl měsíc, byl kápo třídy a já pro něj byla ta nudná šprtka. Jenže mně se strašně líbil. V ten den, kdy byl u nás poprvé, jsem se doplazila domů a táta už byl doma. Ptal se, jak bylo, co učení... Vytáhl ze mě informaci, že máme novýho spolužáka a líbí se mi. Jen mě pohladil a řekl mi, že jsem ještě kuře a neměla bych se zamilovat do prvního blba, kterého potkám, protože když o mě neprojevil zájem hned, budu pak zklamaná. Říkala jsem si, že to jsou typicky kecy rodičů a mávla nad tím rukou.
Po dvou měsících, jsem pro něj byla pořád vzduch. Jen ve chvíli, kdy něco potřeboval, tak mi napsal, nebo se i stavil a já si ty momenty užívala. Byla jsem blbá a naivní. Táta to neviděl rád, máma to nevěděla.
Na začátku února došla učitelka s tím, že si vyzkoušíme, jaké to je dostat valentýnku. Petr jich dostal plno, já tu svou sice vyrobila, ale nikomu jsem ji nedala. Já nedostala. Bylo mi to líto a po škole, v šatně se vedle mě z ničeho nic on objevil. Dal mi pusu na tvář a v ruce jsem měla valentýnku. Prý mám po pátý hodině večer přijít do parku, před školou.
Mamka mě pustila, lhala jsem, že jdu do knihovny.

Čekal tam, usmíval se... A já, po pár dokonalých, prvních minutách pocítila hořké zklamání. Dával mi pusu, najednou se začal smát a kolem nás se seběhla celá třída. Cítila jsem se hrozně. Všichni se mi smáli, že jsem naivní a tak... S brekem jsem utekla a nechtěla jít domů. Bylo po osmé a táta mě začal hledat. Věděla jsem, že bude, tak jsem si šla v slzách sednout na schody knihovny. Přiběhl uřícený, vyděšený, že přece jsem se nikdy tak dlouho nezdržela.
Rozbrečela jsem se a řekla mu, co se stalo. Držel mě v náručí a konejšil mě a pak mi řekl," Zvedla oči a ukazováčkem mi přejela po okraji dolní čelisti.
„Že věděl, že tohle nevyjde a mrzí ho, že jsem plakala. Slíbil, že až ho uvidí, vyřídí si to s ním. Dá mu důvod plakat, když on ho dal mě a pak zašeptal, že ví, že až budu větší, tak se bezhlavě zamiluju do kluka, co bude mít grázlovský úsměv, upřímný oči, rty kterými mě nebude jen líbat, ale i konejšit a náruč, která pro mě bude představovat nejbezpečnější místo na zemi." Zaraženě jsem vydechl. Přitiskla se a dala mi pusu. „Myslím, že věděl, že ty někde jsi. Že to nebyly jen řeči, aby mě uklidnil." „Sáro-" „Chceš mi to snad vyvrátit?" „Ne, ani v nejmenším." „Tak co tedy?" „Nemluv mi o svých láskách. Žárlím, byť je to dávno a on byl kokot." Vyprskla smíchy, já svůj smích tlumil do jejího ramene. Hladila mě ve vlasech, po chvíli mi do ucha zašeptala, že ji je zima a chce z vody.
Rychlá sprcha a přesunuli jsme se do postele.

Ležela u mě na boku, hladila mě zamyšleně po břiše, kreslila na něm obrazce... Chtěl jsem se zeptat, nad čím přemýšlí, ale ona se na mě posadila a drze se usmála. Rozmotala župan, do kterého se zabalila a světlo lampičky ji ozařovalo kůži.

„Zlobíš." „Nemám to dělat?" „Chceš se milovat?" „Ne." „Ne?" „Milování je něžný." Pobaveně jsem se usmál a posadil se. Chytila se mě kolem krku a laškovně se zavrtěla. „Chci šukat." „Dáváš mi tvoje tělo všanc? Mám být hrubý? Hnát se jen za vidinou orgasmu?" „I přes tu agresi, co v sobě máš, ti na mně záleží, tudíž... Není to jen vidina, tvého orgasmu. Jen to chci tvrdě. Chci, abys mi ukázal, kdo tu velí." „Něco ti přiznám, hm?" „Co?" Zasmála se a omotala kolem mě nohy. Župan se mi povedlo odhodit na kliku dveří, moje osuška se válela kousek od nich. Spokojeně přivřela víčka, stiskla mi boky a prohrábla mi vlasy.
„Je jedno, jak moc jsem agresivní a beru si tě. Ty jsi ta, co velí, i když je submisivní. Netušíš, jaký mám strach, že ti ublížím, že tě to zabolí... Chci, aby ses na mě dívala, když máš oči zavřený, tak nevím, jestli je v nich bolest." Usmála se a přitiskla se mi na ústa. Hladové polibky, při kterých nám docházel dech.
„Nikdy v nich bolest není. Každý milování s tebou, ať jsi sebevíc agresivnější, si užívám. Nikdy jsi na mě nebyl tak hrubý, abych křičela bolestí a ne slastí." „Řekla bys mi to?" Kývne a znovu mě koleny stiskne. „Mám prosit o to, co oba tak moc chceme?"

Mrknul jsem a utlumil její spokojený výkřik rty.

Krátce před třetí ráno, mi vyčerpáním usnula v náručí. Ležela ke mně zády, zadečkem napasovaná na mém rozkroku. Prsty rukou jsme měli propletené, ona spokojeně ze spánku vydechovala a usmívala se.
Natáhl jsem na sebe tepláky a sešel dolů. Přiblble jsem se usmíval a prcka, který se zjevil ve dveřích kuchyně, jsem se šíleně lekl.

„Co nespíš?" Polilo mě horko. Jestli něco slyšel... „Mám žížu." Usmál se bezelstně, přistrkal židli k lince a dělal si šťávu.
„Proč ty nespíš?" „Taky mám žížu." „Na." Vytáhl jsem jej do náruče. Omotal mi ruce kolem krku a dal mi pusu. „Odneseš mě do pelíšku?" „To víš, že jo."

Chvíli jsem čekal, než usnul. Povídal jsem mu pohádku, vymyšlenou z placu a dole pak hledal cigarety. Vykouřil jsem dvě a vrátil se do ložnice.
Sára spala, zakrytá prostěradlem. Vzdychla ze spánku, když jsem se k ní položil a objal ji. Nechtěl jsem ji vzbudit, ale ona se otočila. „Lásko." Špitla, přitiskla se ke mně a políbila mě na krk. „Miluju tě." „Miluju tě, lásko." Zašeptal jsem ji do ucha. Přehodila přese mě nohu, zavrněla spokojeností, když jsem ji chytil za stále nahý zadeček a přitlačil k sobě.

Než jsem usnul, přemýšlel jsem o jejím tátovi. Mrzelo mě, že není, že mu nemůžu za Sáru poděkovat. To, jaká byla a je, není jen zásluha Moniky. Dala ji dobrou výchovu, ale stejně jako je Sofi moje holčička, ona byla holčičkou pro tátu. 

„Ahoj." „Ahoj." Zachrčel jsem rozespale. Cítil jsem vůni osmahlé slaniny, ale až Sára a její ústa mě donutily, oči otevřít.
„Máš hlad?" „Obrovský. Jen nevím, jestli na jídlo, nebo na tvoje sladký tělo." Zapištěla smíchy, dveře slabě zaskřípaly a do ložnice vpadla trojička uječených dětí.
Se smíchem jsem pomohl do postele dvojčátkům, Zaynie se už tulil k mámě. Snídani pro mě, zbaštili oni. Umazané povlečení Sára přešla s povzdechnutím a po dávce několika pohádek, následných vaflí s nutellou, jsme se z postele konečně začali hrabat všichni.

Já si hrál s dětmi, Sára byla v kuchyni. Připravovala oběd a asi za hodinu přišla s mobilem na uchu.

„Já ti ho hned dám, můžeš mu to taky říct. Pa." „Kdo je to?" „Táta." Zazubila se, poslala mi pusu a zmizela. 

*****************************************************
♥♥♥♥