I want you

~93~

Zayn

„Lásko...?" Semkl jsem víčka a otřel si slzy. „Co?!" „Já ti nic neudělala, nekřič na mě." Sára šeptá, že ji sotva slyším. Natočím k ní hlavu a vidím jen bolest. Oči má rudé od pláče, rozmazanou řasenku i tužku, rty do krve rozkousané.

„Chci, abys odešla." „Cože?" „Nerozumíš? Odejdi. Vypadni. Zmizni." „Zayne..." Ucuknu rukou, když mě chytá. Znovu pláče, stojí nade mnou, pak obejde postel a posadí se na prodloužený parapet okna, kde jsou zdravotnické pomůcky. Ukáže mi záda, objímá si kolena, třese se v návalu pláče... 

Chvíli po tom, co se tak posadila a mezi námi panovalo ticho, dorazil táta, Monika a primář. Oba jsem je donutil odejít. Monika chytala Sáru, k uším se mi nesl její šepot, že potřebuju být asi sám, ať mě tady nechá. Tvrdošíjně vrtěla hlavou a odsunula se od ní.
Její rozhodné: „Nikam nejdu! Budu tady!" Mi jelo hlavou neustále, i když do mě primář hustil lékařský rozumy.
Kecy o tom, že až mi srostou kosti, tak začnu rehabilitovat a můžu se rozhýbat, mi nedávalo moc naději.

Toho chlapa, díky které jsem se dozvěděl, že jsem ochrnutý, jsem chtěl zabít. Nikdo by se to nechtěl dozvědět takovou cestou. Asi bych se sesypal i kdyby mi to řekla Sára, ale...

„Sári?"

Utekla třetí hodina. Pořád ke mně zády, občas se ji ramínka zatřásla... Prudce se obrátila a sjela z parapetu.
Už snad ani neměla co plakat.

„Ano?" „Měla bys jít domů." „Nepůjdu. Byla jsem tu celou dobu a budu s tebou pořád! Zayne... Ten hajzl to zanedbal, ale můžeš chodit! Můžeš!" „Teď si to nemyslím." „Ale-"
„Sári... Já jsem naštvaný na celý svět. Vím, že nemám důvod být naštvaný na tebe, že tu jsi pro mě, když potřebuju... Ale chci abys odešla. Nechci ti říct něco, čeho pak budu litovat." „Nechci, abys tu byl sám." Zašeptá a posadí se do postele. Hladí mě po tváři, z očí ji zase stékají slzy.

„Když jsi spal... Bála jsem se, že se nevzbudíš a že když jo, tak nebudeš vědět, kdo jsem. Že mě nepoznáš. Že nebudeš vědět, že mě máš rád... A když jsi tady tak chceš, abych já odešla. Nechci odejít."
„Miluju tě." Neříkám to moc přesvědčivě, byť je pro mě pořád tím nejdůležitějším, co jsem kdy měl, ale normální holka a mrzák? To nikdy neklapne. „A právě proto chci, abys šla domů. Vyspala se v posteli, najedla se... Odpočinula si."

„Odháníš mě..." „Ne lásko, neodháním. Jen potřebuju být chvíli sám. Dej mi čas, to pochopit." „Chci ti pomoct s tím!" „Miluješ mě?" „Ano!" „Tak to pro mě udělej, prosím." Chvíli mlčí, kývne, dá mi pusu na pusu a odejde. V slzách, v nepochopení...

Slyším, jak dveře bouchly a vrátím se zpět v myšlenkách.

„Pomůžeš mi? Spadl nám tam balón a nemůžeme ho vytáhnout." Zasmál jsem se na culikatou holku a kývl. Držela mě za ruku, rozverně poskakovala a když jsem zabočil za roh školy, hledal jsem její kamarádku očima a ptal se, do kterého keře míč zapadl.
„Nikam." „Harry?" Holka se mi vyškubla a utekla za něj a pak ještě o kus dál. Zaraženě jsem sledoval a počítal, jak mě uzavírá kruh patnácti borců.

„O co se snažíš?"
 „Šukáš holku, která měla být moje. Ne jako holka, ale trofej... Stejně ji jednou dostanu a ty, tomu nezabráníš. Třeba se mi i povede, udělat ji parchanta. Budeš se pak mazlit s mým dětskem?" Smál se, já marně přemýšlel, proč se Harry tak změnil.
Kruh se uzavřel, ozývalo se křupání kloubů a byly mi věnovány pobavené pohledy. Poznal jsm většinu těch kluků. Kamarádi Harryho, fetky alkáči,... Pár z nich se mnou taky mělo nevyřešené účty, kvůli holce...
„Zlomil jsi mi ruku, kvůli tobě mám toto." Přejede si, po kdysi dávno bezchybné tvářičce. „Kvůli mně? Já tě šil?" Zašklebím se mu do tváře, než mrknu, dva mi drží ruce a on mě několikrát praští do břicha. Smůla, že mě drží zrovna ti dva, pro ně tedy. Jdou k zemi, Harryho kryje jakýsi kolohnát.
Má celkem páru, v nosu mi křupne, po rtu cítím stíkat krev, stejně jako ji plivu.

I když mě sem dostal ten malej skřet doufám, že je pryč. Dostat od někoho z nás ránu, nedopadlo by to dobře.

Borec zavrávoral, využívám jeho nešikovnosti a dvěma přesně mířenými ranami, jde k zemi. Zahlédnu Nialla, chytá jednu z fetek za triko a hodí s ním o zeď. Já se konečně dostal k Harrymu.

Vysmívá se mi do tváře, jaký to bude, až Sáru dostane a to mi zatemňuje mozek. Přesunuli jsme se z největší vřavy k zídce. Upřímně, už jsem se viděl, jak mu tu vylízanou palici omlátím o zdivo, a až pozdě jsem si všiml, že se k nám přidal další kluk a nastavil mi nohu.

Zařvání.
Niallovo, poté několik dalších hlasů. Smířlivě se podívám pod sebe. Železné trubky, nástroje, jakási železná trubka přímo pode mnou, věděl jsem, že se tomu nevyhnu a než abych myslela na to, jak to bude bolet a co bude pak, vybavil jsem si Sáru.
S heknutím jsem dopadl, chránil jsem si jen hlavu a při nárazu jsem cítil, jak cosi praská. Bolest byla až moc silná. Slyšel jsem nad sebou hlasy, někdo skočil za mnou, pak byla tma.

Když jsem se probral, chvíli jsem přemýšlel, kde jsem ale pach kolem, byl jasný. Se zavrčením jsem se chtěl pohnout, ale nešlo to. Nohy vůbec, levá ruka byla v něčem stažená a pohnout jsem mohl jen pravačkou.
Vzápětí mi došlo, že mám něco v puse. Nešlo to vytáhnout, vadilo mi to. Těkal jsem očima v šeru po místnosti a nad hlavou. Přístroje... No, asi to se mnou není moc dobrý.
Když mi začal mozek pracovat víc, do nosu mě krom dezinfekce uhodila i vůně, kterou dobře znám. Hrábl jsem po matraci níž a narazil na něco dlouhého a hebkého; vlasy.

Když se na mě  Sára podívala, v očích se ji objevila úleva a hromada lásky. Ten strach, jestli vlastně vím, kdo je, mě samotného děsil. Chtěl jsem ji jen držet, šeptat že ji miluji a nemohl jsem.

Těch několik hodin, které předcházely tomuto stavu, bylo s ní krásných. Držela mě, neustále mě pusinkovala, dokazovala mi, jak mě miluje, jak je šťastná, že jsem se probral... A já ji zbaběle vyhnal. Potřeboval jsem ji u sebe, jenže to nešlo. Naděje, že budu chodit, nebyla skoro žádná a já neměl sílu si opakovat, že to zvládnu. Jak se můžu o Sáru postarat, když nezvládnu sám o sebe... Teď ji neochráním, ani když ten čurák znovu něco zkusí.

Rozbrečel jsem se.