I want you

~165~

„Co je?" „Vážně jsou zadobře?" „Jo... Vyříkali si to už dávno." „Hm..." „Ty nejsi rád?" „Miluju svého kluka, Sáro. Nechci, aby mu znovu ublížila." „Neudělá to." „Věříš tomu?" „Myslím, že má důvod pro to." „Jaký? A jak Zayn myslel, že tu skoro není, hm?" „Schází se s naším sousedem... Rozumí si." „Ale, takže už není s- Jak se jmenoval? Zapomněl jsem to. Už mi ty jména splývají." „Tati, prosím..." „Sáry... Já jen nevěřím, že se změnila. Nebo je ten soused děvkař? Či pasák?" „Tati!" Zavrčela jsem a zapíchla mu prst do hrudi.

„Je to chlap, který ve věku Zayna přišel o ženu, dvojčata a starší dcerku. Zatrpkl, zahořkl... Až náš Zaynie, když jsem s sebou švihla, jej obměkčil. Běžel k němu, křičel o pomoc a nebýt jeho, tak tu nejsem. Oživoval mě, sbalil Zayna a seděl s ním v nemocnici.
Když pak přiletěl Zayn, vzal je oba k němu domů a postaral se o ně. Pak hlídal Zayna a seznámil se s Trishou... Není to pasák! Ani děvkař! A Trisha se taky změnila... Neměla to moc lehké." Nafoukl tváře, měl tisíc argumentů.
„Mlč! Neomlouvám ji! Ale všichni víme, že nebýt její povahy a toho, že tě opustila, neměli bychom nic z toho, co máme. S velkou pravděpodobností, bys nepoznal mámu, mě... Já bych nepoznala Zayna. Všechno zlý, je k něčemu dobrý."

Vypadal jako křeček. Postupně však vzduch vyfoukl a rozvážně kývl. „Pak za mnou ale nechoďte." „Neboj se." Prudce jsem se otočila. Trisha stála ve dveřích a omluvně se usmála.

„Sáry, necháš nás tu?" „J-jasně." Vykoktala jsem, ukradla Yaserovi kávu a zmizela.

V obyváku seděl Zayn s mámou. Bavili se o Adámkovi i Zaynovi. Máma si chovala Sofinku, dvojčata z ní byla hotová, já se hotová sesunula k Zaynovi.

„Kde je táta?" Usmála se na mě mamka. „A máma?" Zayn nejistě polkl a pohlédl směrem, kde byla kuchyně.
„Spolu...?" „Nemám tam jít?!" Zvedala se mamka a podávala mi Sofinku. Vrtím překotně hlavou a raději ji posílám ke dveřím. Další zvonek.

„Zayne, máš tu návštěvu." „Maxi!" Vytáhl se Zayn na nohy. Začínala jsem si myslet, že dnešek je kompletně načasovaný. Jako podle scénáře.

Rozhovor Yasera s Trishou mohl trvat minutu, možná dvě. Oba stáli vedle sebe, Yaser sjížděl Maxe pohledem, jemu ihned seplo. Schoval za zády kytku a omluvně se usmál.

„Mělo mi dojít, že nemám jít dál, když mi otevřela paní Monika. Nebudu rušit." „Nerušíte. Hádám, že vy jste Max Donne. Jsem Yaser Malik, bývalý manžel Trishy. Nemusíte se bát, hlavu vám neutrhnu. Rád vás poznávám." Vykročil Yaser a potřásl Maxovi rukou.
Nastalo ticho, které pročísl Zach.

„Mám v tom bordel! To je náš kdo? Děda, ne...?!"

„Maxi, mohl byste na chvíli?" Seděli jsme na zastřešené terásce, dvojčata si hrála v obyváku, kam jsme na ně viděli, stejně jako na spící Sofinku.
Kupodivu, rodiče si padli do noty a nějaká nenávist, mezi Yaserem a Trishou neexistovala.

„Jistě. Co se potřebujete?" Usmíval se na mě Max v kuchyni.
„Tykejte mi, prosím. A nic... Jen... Ještě jsem vám nepoděkovala. Chci to napravit." „Sáry, za to se neděkuje. Musíte hlavně poděkovat malému, že pro mě přiběhl...." „Jo, ale... Mohl jste dělat, že nejste doma, nebo tak něco... Zayn mi řekl, co se vám stalo a moc mě to mrzí. Vím, že vám rodinu nevynahradíme, ale napadlo mě, že když už máte poměr s Trishou a Zayn vás má rád, tak bychom se Zaynem uvítali, kdybyste k nám chodil. Co vy na to? Zayniemu děda chybí, a i velký Zayn občas potřebuje poradit s něčím... A hlavně, Trisha mi řekla, že by se sem chtěla přestěhovat, za vámi. Netvrdím, že nejsem překvapená, je to moc rychlé, ale bylo by to fajn."
„Tušil jsem, že to řekne. Je to šílené... Celé ty roky, jsem byl sám a váš klučík, mi změnil život. Pak se seznámím s Trishou... Sáro, já jsem za to všechno rád." Usmála jsem se a on mě váhavě pohladil po rameni.
„Kdybys umřela... Jsem rád, že je vše v pořádku. A o Adama se neboj." Kývnu a on si uraženě bere láhev vína, kterou mu dávám, jako poděkování.

„Mami, nechám ti tu Sofinku. Zajedeme za Zaynem." „Chci jet taky." Ozvou se všichni naráz. Překvapeně jsem zamrkala pohlédla k Zaynovi. Omluvně zavrtěl hlavou a doslova jsme jim utekli. Zbaběle.

„Myslíš, že to Sofinka s nimi přežije?" „Určitě." Ušklíbl se Zayn a cestou jsme zajeli do hračkářství.

Zaynie hystericky zakřičel na celý pokoj, když do dveří „vešel" medvěd, který byl větší než Zayn. Ihned oznamoval klučíkovi, tak desetiletému, že došla maminka, tatínek a medvídek je dokonce větší než táta a odteď to bude nejoblíbenější plyšák.
Konec návštěvy proplakal. Sliby, že bude za chvíli doma jej nemohly utišit a Zayn nakonec volal tátovi, jestli by pro mě nepřijel.
Zaplatil si nadstandard s nepohodlnou pohovkou, ale Zaynie byl spokojený, že má alespoň tátu u sebe.

„Chybíte mi! Dej Sofince pusu za mě... Už spinká?" S úsměvem jsem si přečetla sms od Zayna.
„Ty nám taky... Je napapaná, spokojená... Leží na tvé půlce. Tedy, ležíme na ni obě. Co Zaynie? Spinká? Dej mu pusu za mě. A on ať dá tobě."
„Usnul před chvilkou. Povídal jsem pohádky a řekl jsem mu, že mám pro něj překvapení. Řekl ti to táta? Je strůjcem onoho překvapení... Hmm, dvě krásky v posteli a já o to přijdu!"
„Nadrženečku, nezapomínej, kde jsi. Jaké?" Odepsala jsem škodolibě a čekala na odpověď.
„Vím to moc dobře... Až moc. Mluvil jsem s doktorem, primářem. Přimluví se, pokud bude Zaynie v pohodě a bude mít odběry dobrý, že by mohl už zítra domů. Nevíš? No, vzhledem k tomu, že už ležíš, tak se ti z postýlky nechce, co? Překvapení je v garáži."
Neodepsala jsem. Sofinka se vzbudila, kňourala a já si ji položila na hruď. Hlad neměla, jen chtěla být u mě.
Po pár minutách jsem ji položila na zádička. Otevřela očka a usmála se.

„Miluju tě, holčičko. Jsi moje láska, víš to?" Usmála se a skoro jako kdyby mrkla. Začala jsem ji pusinkovat a její pusinka se stále smála...

„Spinkáš, viď?"

Dioda na mobilu blikala. Sofi se vzbudila v pět, deset minut před tím, mi Zayn psal. Nakrmila jsem ji, uspala a zkusila mu zavolat.
Zvedl mi to na první zazvonění a šeptal, že Zaynie právě usnul. Dostal před chvíli kapačku od bolesti a trvalo, než jej uspal.
Stěžoval si, že ta pohovka je příšerná a celou noc čučí do mobilu. Po hodince žvanění, mě posílal ještě spát, ale já se začínala chystat za Adámkem.
Domluvili jsme se, že vezmu Sofinku s sebou a on počká před nemocnicí.

Čekal na parkovišti, rozdrtil mě v náručí, hladově mě líbal a mazlil se s malou. U Adámka jsme se prohodili. Odcházela jsem v slzách a nadšená. Další hadička pryč, primář se široce usmíval a opakoval, že pokud to půjde tak jako v posledních hodinách, bude za chvilku v pořádku. V naprostém.
Promluvil si i se Zaynem, já pak zamířila za Zayniem. Rozplakal se, chtěl domů...

***********************************************
Děkuji za komentáře! ♥♥♥