I want you

~177~

Zayn

„Pozor!" Chytil jsem ji kolem pasu a přitiskl k sobě. Unaveně ke mně vzhlédla a přitiskla se mi na hruď. „Jen se mi podlomily nohy..." „Zapomínám, že je to pokaždý, když tě mám opřenou o zeď." Uraženě našpulí pusu, vzápětí žadoní po polibku.
„Líbilo se ti to?" „Egoisto." „No dovol?!" Tichý smích, něžný polibek a šepot do ucha o tom, jaký jsem hrozný egoista a že se přece nemusím ptát. To mi opravdu nestačily steny, které jsem musel tlumit? Nestačí mi cítit ranky na zádech, ve kterých teď pekelně štípe pot?
Mumlu ji do rtů, že mi to vše stačí, ale jo, jsem egoista a chci to slyšet z těch božských úst...

Zamumlá mi do úst, že mě miluje, že se ji to líbilo, v noci si ona pohraje se mnou a uteče.

Vyčítavý hlásek chlapečka, se nese až ke mně. Pobaveně jej poslouchám, jak se rozčiluje, že kde Sára byla a kde jsem já.

„Taťko!" „Copak?" Sářin káravý pohled, když jsem vlezl na pohovku a skopl peřinu, se do mě zabodl jako roj včelích žihadel. Potupně jsem peřinu vrátil nahoru a stáhl k sobě prcka.
„Taky tam máš dárky! I mamka!" „My víme... Rozbalíme si je za chvilku." „Hned! Já je podám." Doslova mi rukama protekl. S horlivostí mi nanosil k nohám balíčky, stejně jako pak Sáře. Na dekách se u pohovky válela dvojčátka, nad kterými se zasekl.
Snahu pást koníčky, podporovala psiska. Cpala svoje už dost velká těla mezi bradičku a zem dětí a pomáhala jim v rozhledu.
Stále ještě bezzubé, uslintané pusinky se zachechtaly, když je psí jazyk oslintal po hlavičkách a překvapeně mrkaly, když psi začali štěkat.
„Co je, Zaynie?" „Mimísci nemají dárky?" „Mají." „Kde?" Vydechla Sára naráz s malým. Spolu jsme se dohodli, že z toho stejně rozum nemají a při nakupování jsme jim nakoupili nějaké nové věci, ale všechny jsme je začali už používat...

Sára měla v očích otazníky, malý nadšení. Namačkal jsem pár krabiček až dozadu, skoro k oknům terasy a teď je pobaveně vytahoval.

„Tak, kdo je otevře?" „Oni to neumí." „Tak jim to musíš rozbalit." „Jůůůů, dupačky!" Zaynie trhal papír a krabice dychtivěji, než u sebe. Sára si zaraženě brala každý kousek, co rozbalil a prohlížela si jej.
„Na to pozor!" „Co to je?" Prohlížel si Zayn červenou, hedvábnou krabičku. „Dej to mamince." „Co je to?" Zvedla i Sára obočí a otevřela krabičku.
„Ah... Bože." „Mami! Co to je?" „Náušničky." Zaynie si odfrkl a s protočením panenek, rozbaloval novou dětskou chůvičku...

„Copak?" Hekl jsem a objal Sáru přes zadeček. Vlezla za mnou, klečela u mě a držela mě kolem krku.

„Jsou nádherný!" „Mně neděkuj." „A komu?" „Ježíškovi?" „Zayne!" „Doufal jsem, že jsem vybral dobře. Moc se mi líbily a doufám, že se budou líbit i Sofi, až vyroste. Nemusí je pak nosit, je mi jasný, že bude po tobě a bude chtít mít náušnic plno, ale chtěl bych, aby si tady nechala a třeba je pak dala své holčičce." „Jsou nádherný!" Něžně se usmívala, chytila mě za bradu a zaklonila mi hlavu.
„Adámek dostal poukázku do tetovacího studia?" Výbuch mého smíchu utlumí svými rty, pak se u mě uvelebí. Sedí mi v nohách, opírá se mi o hruď a Zaynie bere už poslední balíček.

„Jééé, tady je „A"! Pro Adámka?" „Asi ano. Co to je?" „Medvěd!"
„Tááák, a teď tvoje!" Posbíral bordel, utíkal s ním do koše, dal plyšáky dvojčátkům na deku a vlezl za námi. Oba jsme se naráz rozkašlali, Sára nás přejela zoufalým pohledem a něco mi říkalo, že už mi pusu fakt nedá. I Zaynie dostal pusu na tvářičku, když začal žadonit.

„Maminka první." „Naráz?" „Ne." Zavrčí a nechá si nacpat do rukou první dárek. Sevřel jsem ji kolem pasu a letmo políbil na odhalené rameno. Svetr, co měla, byl o několik čísel větší a neustále ji z ramen padal.
Zachvěla se a natočila ke mně tvář. Pobaveně jsem mrknul a znovu ji políbil, tentokrát na klíční kost. „Přestaň!" Zašeptala a pohlédla k prckovi. Podával Sofince hadrovou panenku, respektive, cpal ji to do ručičky a ona nechápavě koukala. „Proč? Pořád jsi nadržená?" „Zayne!" Se smíchem mě políbila na krk.
„Zlobíš!" „Dělám to rád, stejně jako ty. Pořád mě zlobíš, dnes a denně... Já nesmím?" „Máme tu rozumbradu a miminka!" „Hmm, dlouho nepadla řeč o hadech." „Opovaž se!" Spokojeně jsem vydechl a vpletl ji prsty do vlasů. Provokování skrývalo zoufalou touhu po polibcích. Abych mlčel a nenahrál Zaynovi, uplácela mě polibky.
„Vím to." „Co?" Mumlal jsem ji do rtů, zatímco si nás začal všímat Zayn. Brblal, jestli si musíme dávat pořád pusinky a že chce vidět, co jsme dostali. „Že ti šlo jen o pusu." „Myslíš?" „A ne snad? Zoufale jsi po polibcích toužil." „Umím být i zoufalejší." „Večer." „Takže, neokradeš mě o to, co mi patří? Nebudeš pusinkovat lásky a mně říkat, že dostanu pusu až se uzdravím?" „Ne, jen budu doufat, že mě nenakazíš a já pak nenakazím děti." Jen zabručím a oplatím Zaynovi vypláznutí jazyku. Uraženě si sedl na Sářina stehna, překřížil ručky na hrudi a naštvaně si nás prohlížel.

„Spíte spolu, pořád jste spolu a já jsem ZVĚDAVÝ!!!" „Syčáku! Ty mi budeš vyčítat, že jsem pořád s maminkou?! Tseh, hlavně že ty, ses ji válel devět měsíců v bříšku!" Klokotá smíchy, Sára nás slovy uklidňuje a marně. Až když malý začne pištět, že se počůrá, přestanu jej lechtat a on utíká na záchod.

„Co?" Sevřel jsem Sáře stehno a stáhl pod sebe její tělíčko. Sykla a tiše se zasmála. „Přestaň lásko." „Nic nedělám, jen se tulím." „A za chvilku, mě  bude něco tlačit." Mumle mi do rtů, slibuje, že jen co děti usnou večer, dá mi všechno, po čem budu toužit. Dovolí mi všechno...
„Už zase?" Zaynie mi skočil na záda a pobaveně se chechtal. „Teď tě zlechtám já!" „A maminka ti pomůže." Vytřeštil jsem oči na Sáru a i když bych je oba zvládl jednou rukou, nechal jsem se lechtat a bránil se jen na oko.
Oba se vítězoslavně culili, když jsem rádoby zbaběle zdrhl a šel dobrovolně přebalit Adámka. Následovala Sofinka a s nimi v náruči, jsem se posadil zpátky na pohovku.

*************************************************
Moc děkuji za komentáře :o) Jste prostě a jednoduše; nejúžasnější ♥♥♥
A velké díky, za upřímné soustrasti a soucítění se mnou =D =) Práce, co jsem ukazovala v předchozí kapitole je úspěšně hotová, tak bych se měla teď vrhnout na absolvenstkou práci. Konečně mám nějaké materiály ((zatím jen) tři bifle, ze kterých mám panickou hrůzu =D), tak udělat alespoň hrubý náčrt práce -_- Nechce se mi, vůbec :o)