Zakázané uvolnění ✓

1. Lákavá nabídka

Sedím na prázdné tribuně, pojídám sušenky s čokoládou a sleduju přitom Jakuba a ostatní, jak trénují. Jsem na něj hrdá. Dostat se do české reprezentace je snem každého hokejisty a můj bratr to dokázal. Už třetí rok po sobě.

Usměju se, když si vzpomenu, jak celé rodině jako malý nadšeně vykládal, že jednou bude tak známý, jako třeba Rachůnek nebo Jágr. Zdi pokoje měl polepené obrovskými plakáty a už odmala tvrdě trénoval, jen aby dokázal, že za něco stojí.

Na jeho zápasy a tréninky jsem začala chodit jen co jsem se dokázala vyslovit slovo "hokej" a brzy se z toho stala jakési železné pravidlo. Kubovi spoluhráči si ze mě často dělali srandu, že jsem na stadionu častěji, než doma a jestli si tam nechci ustlat, měla bych to pak jednodušší!

Naši tradici přerušil až předminulý rok, kdy Jakub dostal skvělou nabídku od klubu Viťaz a odjel do Ruska. Zjistila jsem, že se celé dny nudím a nemám co dělat - hokej mě dřív tolik zaměstnával, že mi téměř nezbýval čas na jiné koníčky. A vlastně jsem o nic jiného ani neměla zájem.

Středobodem celého roku se pro mě stal květen, kdy se konalo mistrovství světa v Rusku. Fandila jsem tak hlasitě, až jsem málem dostala pokutu za rušení nočního klidu a palce jsem měla po každém zápase úplně odkrvené, jak pevně jsem je svírala.

Po dlouhé době jsem taky měla možnost, vidět Kubu osobně a ne jen v televizi. Strávil u nás dva týdny a poté odletěl do zámoří. NHL - velká příležitost a jeho velký sen. Bylo by sobecké chtít, aby zůstal v Česku. Hrozně se mi po něm ale stýskalo, takže jsem byla nadšená, když nám před týdnem zavolal: „Jedu do Česka!"

Na trénink našeho národního mužstva jsem se však dostala až dnes, dřív to prostě nešlo.

Když trénink skončí, celá zdřevěnělá, ale za to nadšená a spokojená, se vydám k šatnám. Čekání na Kubu si krátím prohlížením fotografií na stěnách.

Konečně se dveře kabiny otevřou. S rozzářenou tváří se otočím k Jakubovi, který vychází první a šine si to ke mně s taškou přes rameno a svým typickým úšklebkem.

„Kubo!" vyjeknu nadšeně a vrhnu se mu do náruče. Za ten rok zase vyrostl, je teď o hlavu vyšší, než já. Cítím se v jeho objetí jako trpaslík.

„Ahoj, Sandy," mrkne na mě. „Máš na tričku čokoládu!" Rychle sklopím hlavu, abych to překontrolovala a Kuba mě s hlasitým smíchem břinkne do nosu. „Jsi pořád stejná! Naletělas mi!" řehotá se, jako malé dítě.

Demonstrativně si založím ruce na prsou a zamračím se na něj. „A ty pořád stejnej blbec. Chováš se jak malej kluk!" vrátím mu to uraženě a zároveň trochu poraženecky. Jak jsem se mohla nechat nachytat?

„Ale, ale Kubo, neřekl jsi nám, že máš takovou hezkou holku!" ozve se ode dveří. Cítím jak rudnu. Přestanu se na Kubu mračit a místo toho se zaměřím na příchozího.

Pobavený úsměv na rtech, hnědé vlasy a ležérní chůze... překvapeně si uvědomím, že jde o Dominika Kubalíka. On a jeho bratr jsou Kubovi nejlepší přátelé, neboť jsme bydleli ve stejné ulici a naše maminky se také znaly. Dokonce spolu ti dva hráli dva roky za HC Plzeň.

Občas jsem se snažila vetřít do jejich party, ale byla jsem pro ně jen malá hloupá holka, osina v zadku. Nikdy jsme se tudíž s Dominikem nijak extra nebavili, přestože jsem ho potkávala takřka denně. Po té, co Kuba odjel do Ruska, vídat jsme se přestali úplně. Teď jsem ho potkala maximálně párkrát za rok, když jsme se střetli na ulici.

„Co blbneš, Domesi," vyprskne smíchy můj drahý bratr. Nevím, jestli se směje té představě, že bych byla jeho holka nebo té části, kde mě Dominik nazval "hezkou". „Dyť je to moje ségra!"