Zakázané uvolnění ✓

18. Fotka

Sedíme společně s Dominikem Kubalíkem v letadle a čekáme na vzlet. Rozloučení bylo pro mě bolestivější, než jsem čekala. Vůbec jsem si neuvědomila, jak moc mi na klucích začalo záležet. Vážně, mám je všechny docela ráda.

Mobil mi zavibruje na znamení, že mi přišla nová zpráva. „Píše ti David?" mrkne na mě Dominik.

„Cože?" vyhrknu nechápavě. „Proč by mi měl psát David?"

Dominik se ušklíbne. „Třeba ti popřát šťastný let nebo tak něco. Velice mu záleží na tvém pohodlí. Včera mi dával přednášku o tom, co můžu a co ne."

Cítím, jak mi rudnou tváře. „Co? Jakou přednášku?" nechápu. Dominik se mými rozpaky zjevně skvěle baví a s odpovědí si dává na čas. Nejradši bych ho něčím trefila.

„Ale rozhodně nemusí mít starost. To jsem mu taky řekl. Mám Klárku. Tím nechci říct, že bys nebyla pěkná, Sandro, ale David se určitě nemusí bát, že bych mu vypálil rybníček." Povzbudivě se na mě usměje, ale já na něj zůstanu jen zařazeně zírat. Proč mluví do háje o nějaké Kláře a rybníčcích?

„Můžeš mi vysvětlit, o čem to mluvíš?" zamračím se na něj.

Dominik několikrát překvapeně zamrká. „Ty to nechápeš?" nadzvedne překvapeně obočí. Teď už mě opravdu rozčiluje. Překřížím si ruce na hrudi.

„Zjevně ne."

Pokroutí hlavou a uchechtne se. „Sandro, neříkej mi, že sis toho nevšimla. David je do tebe úplnej blázen!"

Šokovaně ztuhnu. „On to takhle přece zkouší na každou," zopakuju lehce přiškrceným hlasem to, co mi říkal bratr.

„To máš asi pravdu, ale když to nevyjde, tak toho hned nechá," pousměje se. „Neznám Davida tak dobře, jako jiní kluci, ale věř mi, že zamilovanej pohled poznám."

Cítím, jak pomalu rudnu. Hrdlo se mi stahuje. „Zamilovanej pohled?" zopakuju po něm otupěle.

Dominik pobaveně zakroutí hlavou. „Vy jste teda dva. On po mě taky furt takhle tupě opakoval věty. Sandra mě má ráda? Cože?" Věrohodně napodobí Davidův tón hlasu.

Z nesnází mě vysvobodí profesionální hlas letušky, který nám oznamuje, že se máme připravit k odletu. Zjistím, že tentokrát nejsem tak nervózní, jako když jsem letěla sem. S pásem už si taky dokážu poradit sama. Když si ho zapínám, tak si vzpomenu na Davida a na to, jak mi byl tehdy blízko. Jak mě to vyděsilo a rozrušilo. Neubráním se lehkému pousmání. Pak si vzpomenu, proč vlastně celý ten nepříjemný rozhovor s Dominikem začal a odemknu displej mobilu, abych zjistila, kdo mi teda napsal.

Nebyl to David, ale Monika. Sandy, hned po tvým příletu velký s.d.p u mě doma! Stálo ve zprávě. Lehce jsem nakrčila čelo. S.D.P byla naše soukromá zkratka. Označovala "Strašně Důležitej Případ" a používaly jsme ji jen tehdy, když v našem životě došlo ke krizové situaci (například, když se Monice zlomila rtěnka, zrovna, když měla jít na důležité rande).

Nejradši bych Monice hned teď zavolala, abych se dozvěděla, co se jí stalo tentokrát, ale měla jsem nepříjemný pocit, že Dominik se v sedadle nevrtí proto, že nemůže najít vhodnou polohu, ale aby mi mohl nenápadně koukat do mobilu. A přece jen: když jde o S.D.P, nechci, aby mě při tom odposlouchávala jedna z nadějí našeho hokeje.

Po zbytek cesty tedy strávíme s Dominikem v celku příjemné konverzaci. S radostí zjišťuju, že mi komunikace s pánským pohlavím už vůbec nedělá potíže. Tak přece jen mistrovství k něčemu bylo. Sice z něj odjíždím bez srdce, protože to jsem zřejmě zapomněla někde u Davida, ale jinak to bylo ve všech směrech fajn. A zábavné (i když můj kotník by s tímhle výrokem zřejmě nesouhlasil, ale nechme být.)