Zakázané uvolnění ✓

14. Ukaž se

Ležím na posteli s mobilem u ucha a vytáčím Mončino číslo. Tak už to zvedni, dělej!! Pravidelné tút tút, které mobil vydává, už mi leze na nervy. Konečně se z mobilu ozve romzrzelé: „Sandy? Ahoj!“

„Moni! Čau, konečně jsi to zvedla, proč ti to tak trvalo, prosím tě?“

Monika se uchichtne. „Vážně to chceš vědět, zlato? Řekněme, že jsem v noci odhodila svoje svršky neznámo kam a tak mi chvilku trvalo, než jsem našla mobil. Jestli mi rozumíš,“ významně se zasměje.

„Panebože, Moniko,“ potřesu hlavou a nevěřícně se ušklíbnu. „Kdo to je tentokrát?“

„Honza Matiášek,“ odpoví mi vítězoslavně.

Málem mi zaskočí. „Matiášek? Ten z juniorky? Děláš si srandu? Není na tebe nějak moc mladej?“

„Mladej? Rozhodně ne, Sandro. Má sedmnáct! A navíc, já nic takového rozhodně neplánovala!“ Její hlas nabere ublíženého tónu.

Fajn. Ujasněme si to. Monika je o dva roky starší, než já. A miluje hokejisty. Totiž, hokej taky. Ale hokejisty ještě víc. A řekněme, že i oni mají rádi ji. Takže se občas stane, že ji některý z nich pozve na rande. Nebo k sobě do bytu. Nikdy však nejde o nic víc. Nikdy s nikým z nich nechodila.

„S hokejisty můžeš randit a ještě lépe: spát, ale s žádným z nich nikdy nenavazuj vážnější vztah!“ říkala mi po každé schůzce. Brzy získala mezi hokejisty pověst holky, kterou lze lehce dostat do postele, týmovky, a pak už se jí nikdy neozvat. A tak toho všichni začali zneužívat, až se nakonec nějak stalo, že se to obrátilo a Monika začala zneužívat je.  Minimálně každý týden, jí psal nějaký hokejista, se kterým si nezávazně užila, jestli by šla na druhé rande.

„Nikdy nechodím na druhý rande,“ říká mi, když zprávu maže. „Sandro, až jednou s někým půjdu na druhé rande, je to vážné.“

Tak tohle je Monika. Jasně. Taky nechápu, jak jsme se zrovna my dvě mohly stát kamarádkami. Ale tak nějak se to stalo, jak říká Monika po každém “rande”.  A ať je Monča jakákoliv, mám ji ráda. Podržela mě ve chvíli, kdy mi bylo nejhůř. Možná to není zrovna nejlepší člověk, ale určitě je skvělá kamarádka. A to je to, na čem mi nejvíc záleží. 

„Ach, takže neplánovala?“ zopakuju nevěřícně. Po tom všem, co jsem vám teď o ní řekla, určitě mé překvapení sdílíte.

„Byla jsem v hospodě. Kvůli Míšovi, však víš.“ Jasně. Monika se snažila už týden uznat Michala Moravčíka. „Všichni jsme koukali na zápas. Mimochodem, fakt bomba! Na živo to muselo bejt úplně úžasný. Ale k věci. Byl tam i Honza a tak nějak... prostě...“ Její hlas vyzní do ztracena.

„Chápu,“ ušklíbnu se. „Než ses stačila vzpamatovat, byla jsi u něj v posteli. Ale samozřejmě, že ty za nic nemůžeš.“ Protočím očima. Chudák kluk.

„Slyším tu ironii, Sandro,“ ozve se naštvaně. „A prosím, pro tentokrát si ji nech, protože... Honza je fajn kluk. Myslím, že... pokud mě někam pozve, půjdu.“

Málem mi zaskočí. Druhé rande? „Ty vole, to myslíš vážně? Chceš s ním pokročit dál?“ Na druhé straně se rozhostí ticho, až se začnu bát, že mi to snad položila. Ale pak konečně tiše odpoví: „Tentokrát je to jiné, Sandro. Nevěřím na takový ty kecy o osudové lásce, ale věřím, že aspoň v tuto chvíli pro mě Honza může být ten pravej. Třeba se to hned po týdnu rozpadne, ale na tom nezáleží, protože hlavní je, že pro mě na rozdíl od ostatních kluků bude něco znamenat.“ Opět zmlkne. Namáhavě polknu a pohlédnu na horu čokolády v rohu pokoje.