Zakázané uvolnění ✓

16. Odletíš

Je ráno. Sedím v pokoji doktora Petra Bágy a nejradši bych zmizela. Po mé pravé ruce sedí Kuba a na tváři má přísný výraz. Proti mě sedí Petr a taky se netváří zrovna nadšeně.

„Takže abych to shrnul," promluví Kuba tichým, hrozivě klidným hlasem. „Pět let nechodíš do krasobruslení a přesto jsi dneska šla s Pastou na stadion a chtěla mu ukázat dvojitý lutz?"

Ne tak docela. Ale jo, prakticky má pravdu. „Tak nějak," zamumlám.

Jakub si nevěřícně odfrkne. „To snad není možný. Sandro, chováš se jak malá holka! Tohle bylo tak nezodpovědné! Vůbec nechápu, co to do tebe vjelo!"

Sklopím hlavu. Je mi neskutečně trapně. Samozřejmě má pravdu. Bylo to naprosto hloupé a nezodpovědné. „Promiň," zašeptám a zatvářím se co nejkajícněji.

„Sandro, musím říct, že jsi mě zklamala," ozve se konečně i Petr a od něj tahle slova bolí snad ještě víc. Získala jsem vysněnou pozici u národního týmu a neuspěla jsem. Jen kvůli té hloupé sázce. Kvůli tomu, že jsem si myslela... co vlastně? Říkala jsem Monice, že sem nejedu kvůli hokejistům a toho jsem se měla držet.

„Opravdu mě to mrzí. Bylo to hloupé," řeknu znovu a nešťastně na doktora pohlédnu. Trošku se na mě usměje.

„Sandro, byl jsem s tvojí prací opravdu velice spokojený. Jsi šikovná a kluci si taky nestěžovali. Ale možná jsi na tohle byla příliš mladá," povzdechne si. „Je to moje chyba, neměl jsem tě sem brát."

Málem mi zaskočí. Cože? Co to říká? Nemá důvod, dávat si to za vinu. „Petře, to rozhodně ne! Už bych měla nést sama zodpovědnost za to, co dělám," vyhrknu rychle, ale Petr jen zavrtí hlavou.

„Ne, nic neříkej. Rozhodl jsem se, že pro nás všechny bude nejlepší, když odletíš. A tou nohou bys nám tu stejně moc nepomohla."

Mému mozku několik vteřin trvá, než tu informaci zpracuju. Otevřu pusu, abych něco řekla, ale nedokážu zpracovat žádnou kloudnou větu. Pomalu mi dochází význam jeho slov. Posílají mě domů. Zklamala jsem.

„Trenéři udělali pár škrtů v sestavě, takže domů poletí i Dominik Kubalík. Už jsme vám zajistili letenky. Slyšel jsem, že jsi z Plzně, jako Dominik, takže domů můžeš jet s ním," pokračuje Bága, ale jeho slova jdou naprosto mimo mě.

Konečně najdu svůj ztracený hlas. „Ne! To nemůžete! Já nechci... zvládnu vám pomáhat i s tou nohou. Můžu aspoň masírovat nebo-" Můj zoufalý hlas vyzní do ztracena, když mě Kuba chytne za ruku.

„Sandy, bude to tak pro tebe lepší. Musíš teď odpočívat. Nemůžeme po tobě chtít, aby jsi pracovala tak, jak předtím," řekne a v jeho tónu už není ani špetka naštvání. Teď zní spíš smutně. Snaží se mě uklidnit.

Nešťastně potřesu hlavou a kousnu se do rtu, protože cítím, jak se mi do očí hrnou slzy. V žádném případě se tady ale nesmím rozbrečet. „Zvládla bych to," zašeptám a prosebně pohlédnu na na Petra. Jakub má o mě bratrskou starost, takže jeho určitě nepřemluvím, ale Petra bych mohla.

Doktor však rozhodně zavrtí hlavou. „Je mi líto, ale nejde to. Musíš odletět domů."

Třaslavě se nadechnu a vyprostím svou ruku z Jakubovy. Možná mají pravdu. Možná to tak bude vážně lepší. Vstanu ze židle. „Fajn. Půjdu se sbalit," oznámím jim přiškrceným hlasem a co nejrychleji mi berle dovolují, se přesouvám ke dveřím. Najednou cítím, že tu nemůžu vydržet ani minutu.

Ani jeden z nich mě nezastaví a tak vyklouznu na hotelovou chodbu a zamířím ke svému pokoji.

„Sandro!" zaslechnu za sebou zavolání a otočím se. Běží ke mně Dominik Kubalík a tváří se asi tak, jak jsem se musela tvářit já, když mi oznámili, že jedu domů. V tu chvíli si uvědomím, co o něm říkal Petr. Letí se mnou. Trenéři ho vyřadili ze sestavy.