Zakázané uvolnění ✓

21. Nasaď si zbroj

Ležím na zádech na posteli a zírám do stropu. Monika, ležící vedle mě, výjimečně nic neříká. Ztratila slova. Jsou to dva dny od té události na letišti a já jsem se teprve teď odvážila jí všechno říct. Nevěděla nic o tom, co jsem Davidovi při našem rozhovoru přes telefon řekla. Ani co řekl on mě. A že jsem mu pak neodpovídala na žádnou esemesku. Ale především pak neměla tušení o našem rozhovoru na letišti. To neměl ostatně nikdo.

Vůbec nevím, jak se mi to po tom zvládla. Každopádně taťka ani Kuba nic nepoznali. I když Jakub se na mě díval dost podezřívavě. Musela jsem vynaložit veškeré své úsilí a sebeovládání, abych se přímo tam na parkovišti nezhroutila a nerozbrečela.  Opravdu nechápu, jak jsem byla schopna normálně fungovat. Ačkoliv až tak normální to asi nebylo, protože si nepamatuju snad nic,co nám Kuba v autě říkal.

Monika vydechne šokované: „No páni!“ A pak se zase odmlčí. Já jsem taky šokovaná a nejradši bych události posledních dnů smazala - nebo ještě lépe: smazala bych celé moje setkání s Davidem.

„Je ti doufám jasný, co teď musíš udělat?“ nadhodí nakonec Monika opatrně.

„Jistě. Prostě na něj zapomenout, udělat za tím vším tlustou čáru a hlavně mu už nikdy nevolat,“ zamumlám bezduše.

Monika se vymrští do sedu a vykřikne: „Ne! Co blázníš?“

Nechápavě na ni koukám. „Co ty blázníš? To s tím telefonem je přece tvoje poučka, kterou opakuješ po každým svým rande,“ namítnu.

Monika si povzdechne a potřese nade mnou hlavou. „Jenže ty nejsi jako já, Sandro. Ty jsi romantická dušička, která sní o tom, že ji jednou zachrání princ na bílém koni a budou spolu žít šťastně až do smrti.“

Cítím, jak se mi do očí zase začnou tlačit slzy a odvrátím se od ní, aby je neviděla. Monika mě se však skloní a pevně mě obejme. „Ach, zlatíčko, no tak! Musíš pochopit, že v životě to nefunguje jako v pohádkách!“

„To mi teda zrovna moc nepomáhá,“ vzlyknu.

„Fajn, tak jinak. I když existuje nějaký princ, který zdolá všechna nebezpečí a přijede, je to princezna, kdo musí shodit své vlasy z věže, aby po nich mohl vylézt.“

„Chceš říct, že jsem ty vlasy nehodila?“ zašeptám a přestanu svůj obličej skrývat v polštáři.

Monika se jemně usměje a setře mi jednu zbloudilou slzu z tváře. „Ne. A teď už je pozdě, protože princ to vzdal a odjel. Zbývá ti jediné: nasadit si zbroj. Teď musíš zachránit ty jeho! A upřímně; tyhle princezny jsem měla vždycky radši,“ dodá šeptem a spiklenecky se na mě usměje.

Velice váhavě jí úsměv oplatím a zamyslím se nad tím. Mohl by být David můj princ? A chci ho vůbec zachraňovat? Jestliže jsme si určení, možná bych neměla váhat už ani s tím házením vlasů, ne? Jenže co když mi v tom někdo zabránil... zlý, odporný skřítek, který mě v té věži drží. Jsem schopná toho skřítka porazit? To je zřejmě ta důležitější otázka.

Vzpomenu si na Davidův úsměv. Na ten bolestný a zároveň nenávistný pohled, jaký mi naposledy věnoval.

„Máš pravdu,“ zašeptám nakonec opatrně, ale čím víc o tom přemýšlím, tím si jsem jistější. Zvednu se do sedu a narovnám ramena. „Osedlej mi koně, páže! Jedu si pro svého prince!“

Monika se rozesměje a vrhne se mi kolem ramen. „Jo. Jo! Takhle se mi líbíš, holka!“

Se smíchem se svalíme společně zpátky do peřin. Je to neskutečně osvobozující se po takové době upřímně smát. Uvědomím si, že jsem se takhle naposledy smála, když jsem byla s Davidem, než se to všechno pokazilo. O důvod víc, proč má smysl, abych se to snažila všechno napravit. Už jsem se bála dost dlouho. Všichni mají pravdu: nemůžu se schovávat věčně. Jestli se budu bát lásky pořád, už nikdy nebudu šťastná. Je čas, konečně toho psychopata, co mi tohle všechno způsobil, kopnout mezi nohy a odeslat ho někam hodně daleko do vesmíru.