Zakázané uvolnění ✓

9. Moje noční můra

Cestou zpátky na hotel, panuje v autobuse trochu zklamaná nálada, ovšem už v kabině si kluci řekli, že se nemají za co stydět a ze zápasu rozhodně neodešli s ostudou. Sehráli s Kanadou vyrovnaný zápas, můžou na sebe být hrdí. Sedím vepředu vedle Káji a pozoruju ruch Paříže. Je tu krásně. Škoda, že si to tady nemůžu pořádně prochodit. Chtěla bych se podívat úplně všude!

Opřu si hlavu o opěradlo a zavřu oči. Představuju si, jaký by byl můj život, kdybych tenkrát na své čerstvé patnáctiny nešla na tu velkou party. Pořádal ji jeden starší kluk, který bydlel ve stejné ulici, jako moje, tehdy nejlepší, kamarádka Verča.

Přišly jsme tam mezi posledními. Pamatuju si, jak mě ohromil počet lidí. Verča tvrdila, že to bude jen “taková malá oslavička“ a zatím to vypadalo, že se tu sešla polovina města. Nejprve jsme se trochu nejistě postavily bokem, ale brzy si nás všimli tři kluci, o kterých jsem věděla, že chodí na průmyslovku. Pozvali nás na drink. Vypadalo to jako naprosto nevinné pozvání a tak jsme s Verčou souhlasily. Samozřejmě jsme byly také potěšené, že nás oslovili starší kluci.

Už si nepamatuju, co za alkohol jsem pila, ale vím jistě, že mi to nejprve ani trochu nechutnalo. Nechtěla jsem však trhat partu, tak jsem pila spolu s ostatními a po několika skleničkách už jsem chuť alkoholu naprosto ignorovala.

Pak začala hrát dunivá disco hudba a parket okamžitě zaplnily vlnící se páry. Vyzval mě kluk, se kterým jsem si celý večer povídala nejvíc, smála se a vtipkovala. Nadšeně jsem souhlasila a nechala se jím vyvést přímo doprostřed.

Možná, že kdybych nebyla tak opilá, nedovolila bych mu, aby se na mě tak tiskl. Nedovolila bych mu, aby mě rukama držel za zadek a šeptal mi, že jsem ho už od prvního okamžiku okouzlila. Možná, že kdybych byla aspoň trochu při smyslech, přesně v tu chvíli bych se sbalila a šla domů. Jenže já nic z toho neudělala. Takže teď už je nějaké "možná" úplně zbytečné.

Nevím, po kolikáté písni se mě zeptal, jestli si nechci prohlédnout galerii v patře. Že tam jsou obrazy mého oblíbeného malíře a taky tam je spoustu plakátů hokejistů, jen vím, že zrovna hráli Eda Sheerena, vedle nás tančila dívka s fialovou sukní, posetou flitrami a bílou blůzou, s velmi vyzývavým výstřihem. A nějaký kluk se zeleným trikem napravo, si vylil na kalhoty pivo a hrozně se tomu smál. A když jsme došli ke schodům, stál tam vysoký opálený mladík s tetováním hada, které se mu táhlo přes celou paží a piercingem v nose. Je zvláštní, jak si člověk zpětné vybavuje takovéhle detaily. Možná je to tím, že jsem si tuhle situaci přehrávala v hlavě snad tisíckrát.
 
Šla jsem za ním po schodech a pořád se smála všemu, co řekl. Když mě dovedl do patra, nebyly tam žádné obrazy ani plakáty. Tehdy, jako by přes mou přiopilou mysl, dolehl varovný signál.

„Hele... kde jsou ty obrazy? Chtěla jsem vidět obrazy!“ řekla jsem a rozhlížela se kolem sebe. Nacházeli jsme se v dlouhé chodbě, plné dveří. Usmál se. Vím, že tehdy mi ten úsměv už nepřišel okouzlující, jako celý večer, ale děsivý.

„Kašli na obrazy, zlato! Mám pro tebe mnohem lepší činnost, než je prohlížení si obrazů,“ prohlásil a spiklenecky na mě mrknul.

„Ale já... pojďme dolů, nelíbí se mi tady,“ namítla jsem a otočila se zpátky ke schodišti. Ta chodba mě děsila. Vypadala jako někde v nemocnici. Silně mě chytil za zápěstí a přitáhl k sobě.

„Ty malá kurvo! Celej večer se mnou flirtuješ a teď řekneš, že chceš jít dolů?“ zasyčí a jeho hlas zní najednou hrozně hrubě. Snažím se mu vytrhnout.

„Pusť mě! Vůbec nechápu, o čem to mluvíš!“ Slyšela jsem ve svém vlastním hlase paniku a strach. Srdce se mi hlasitě rozbušilo.

„Ty nevíš?“ uchechtl se. „Tak já ti to rád vysvětlím!“ Prudce mnou trhl a vlekl mě k jedněm dveřím. Zmocnil se mě nepopsatelný strach. Už jsem pochopila, o co mu jde. A ze všech sil jsem se tomu snažila zabránit. Jenže držel mě moc pevně. Nedokázala jsem se mu vytrhnout.