Zakázané uvolnění ✓

17. Rozlučková snídaně

Nová kapitola is HERE! Uvědomila jsem si, že v posledních kapitolách byla Sandra hlavně s Davidem a ostatní hokejisti byli dost opomenutí, takže tady se můžete nabažit celého týmu! Původně měla Sandy už v této kapitole dojet domů, ale kluci to viděli jinak, takže  dojede až v příští kapitole :D.

Jinak, úplně mimo mísu, sleduju teď seriál  Dark. Dost se podobá Stranger Things, ale je to... lepší. Promyšlenější a takové temnější. Pokud ho taky někdo sledujete a začali jste zrovna s druhou sérii, tak napište, potřebuju si někomu vylít své srdíčko 😅. Když už jsme u těch seriálu, klidně pište, jaké sledujete vy, můžeme udělat fandomy.

A samozřejmě budu ráda za vaše připomínky k příběhu ❤️.

Teď už si užijte (snad) kapitolu!

Když ráno otevřu oči, zažiju několik blažených minut spokojenosti. Skrz závěsy do pokoje pronikají první sluneční paprsky, ve vyhřáté posteli je naprosto nádherně a z jídelny je sem cítit slabá vůně slaniny, kterou dozajista připravují na snídani.

A pak si to uvědomím. Celou mě zaplaví šok. 

Vyděšeně vylétnu z postele a pohlédnu na budík. 5:07. „Zatraceně!“ zanadávám. No dobře. Možná jsem řekla trošku peprnější slovo. Protože jsem zaspala. Sakra! Do háje. Hlavně, že jsem včera přikyvovala, když mi Dominik kladl na srdce, abych byla v pět hodin připravená. Začnu pobíhat po pokoji a oblékat se.

Kája z vedlejší postele se rozmrzele převalí na břicho a rozespale na mě zamžourá. „Sandro, co to vyvádíš?“ zamrmlá nechápavě. Uznávám, že musím vypadat dost divně, když tak poskakuju na jedné noze, zatímco se druhou snažím narvat do úzkých džínů a zároveň se pokouším nějak učesat svoje vlasy. Měla jsem si radši nachystat šaty. Do těch kalhot se prostě nedá dostat. Copak jsem tady ve Francii ztloustla? To přece není možný. Hned jak přijedu domů, měla bych začít držet nějakou dietu. 

„Zaspala jsem,“ vysvětlím Káje, když se mi konečně pravou nohu povede provléct celou nohavicí.

Kája nechápavě nadzvedne obočí. „Zaspalas? Kolik je hodin?“

Opět se kouknu na budík a neskutečně se zhrozím. „Už čtvrt na šest! Vůbec nestíhám! Co když mi už ujeli?“ vrhnu na Káju nešťastný pohled a... ona se rozesměje. Jako vážně? Haló, možná nestihnu odlet letadla a ona se tady za břicho popadá. Div že nespadne z postele. Je to normální? Naštvaně přes sebe přehodím tričko.

„Fakt díky. Super. Čekala bych, že mi třeba nějak pomůžeš!“ zavrčím na ni a snažím se, aby to opravdu znělo uraženě.

„Pro-miň,“ vydechne mezi záchvaty smíchu. „Já jen... k-kdo ti t-o ře-kl?“

Nadzvednu obočí. „Jako co?“ nechápu.

„No...“ konečně to vypadá, že se uklidnila. Dokonce se teď posadí na posteli. „Kdo ti řekl, že máš být v pět připravená.“

Vůbec nerozumím tomu, kam tím míří, takže trošku opatrně odpovím: „Dominik. Včera.“

Kája se zatváří neskutečně pobaveně. „Tak to mu teda vyšlo,“ poznamená jako by pro sebe. Než se jí stihnu rozčileně zeptat, co že mu jako vyšlo, pokračuje: „Letadlo vám odlítá až někdy po obědě, asi ve dvě. Myslím, že si z tebe udělal pěknou srandu.“ 

Zmrznu na místě. Zůstanu na Káju nechápavě zírat a snažím se zpracovat, co mi právě sdělila. „To snad...“ Můj pohled potemní. „Ten debil!“ vydechnu ze sebe namáhavě. Zlostí mi skoro ani nejde mluvit. Musím se několikrát zhluboka nadechnout. On mi to udělal schválně!