Zakázané uvolnění ✓

7. Tuhle písničku

„Tak se mě radši chytni za ruku, ať tě tady v tom davu neztratím!“ mrkne na mě. Cítím, jak moje tváře naberou lehce červenou barvu. Vzpomenu si na to, jak mě držel v letadle a zaváhám. Tenkrát mi to nebylo úplně nepříjemné, i když to byl dotek kluka, ale co když teď to bude jiné? Uvědomím si, že David ke mně má pořád natáhlou ruku a čeká. Stisknu ruce. V pěst. No tak, Sandy! O nic nejde. A už to začíná být trapné!

Vsunu svou ruku do té jeho a očekávám, že mě zaplaví nával vzpomínek jako vždy. Ale nic takového se nestane. Místo toho cítím po celém těle jen takový zvláštní klid a teplo. David chvíli zírá na naše spojené ruce a tváří se jako by viděl ducha. Nemám však čas o tom přemýšlet, protože vzápětí sebou trhne a rozejde se vstříc davu. Poslušně kráčím za ním, až k baru, kde si sedneme na vysoké stoličky.

Přišourá se k nám obtloustlý barman s černým knírkem a cosi zamumlá francouzsky.

„Sorry, I don't speak French. Could you speak English, please?“ řekne David a já jsem teď opravdu ráda, že mluví on. U mě by to dopadlo katastrofálně.

„Of course. Would you like something to drink?“ zopakuje nám v trochu lámané angličtině.

„Two glasses wine, please,“ objedná nám a barman se zase odšourá, aby nám nápoj připravil. David se opře o pult a dlouze na mě prohlédne. „Doufám, že mě tvůj brácha nezabije, až zjistí, že jsem tě pozval na víno,“ poznamená.

„Vždyť o nic nejde, ne?“ namítnu. „A pokud se mě nedotkneš, nemáš se čeho bát!“ dodám s úsměvem.

„Jak víš, že o nic nejde?“ zeptá se s nadzvednutím obočím. Ztuhnu a automaticky se na židli odsunu dál od něj. Nejradši bych hned utekla, ale udržím se. Nemyslí to tak. Uklidňuju se.

„Co se děje?“ zamračí se David a zkoumavě si mě prohlíží. Uhnu před ním pohledem a hrozně se za sebe stydím. „Já... víš, že to byla jen sranda?  Nemyslel jsem to... vážně,“ pokračuje pomalu a pečlivě volí každé slovo, jako by se bál, že něco řekne špatně. Zhluboka se nadechnu a donutím se usmát.

„Jasně. Já vím. Jen jsem si... na něco vzpomněla,“ vysvětlím nervózně a nenápadně si otřu zpocené dlaně o kalhoty. Jistě, že to David myslel jako vtip! Jak jinak by to mohl myslet? Cítím se teď hrozně trapně. Vyšiluju kvůli každé pitomosti. Co si o mě teď asi myslí? Že jsem vadná, divná. Že se mnou něco není v pořádku. 

„Hele, Sandy. Nevím čeho se bojíš, ale mě se bát nemusíš,“ řekne potichu a pohlédne mi do očí.

„Já-já se tě nebojím,“ namítnu tiše, ale jeho pohled mu neopětuju.

David vzdychne. Vidím, jak se nadechuje, aby ještě něco řekl, ale nakonec jen potřese hlavou a nasadí široký úsměv. „Víš co? Pojď tančit! Teď hrají mou oblíbenou písničku!“ Překvapí mě to. Jeho hlas zní, jako by se zrovna teď nic nestalo.

„A co to víno?“ namítnu a mrknu směrem, kam barman odešel. Ještě stále se nevrátil. Pasta bezstarostně mávne rukou.

„Na tom přece nezáleží!“

Váhám jen chvíli. S úsměvem se ho chytím za nabízenou ruku a nechám se odvést doprostřed parketu, kde jsou i ostatní kluci z týmu a blbnou. Někteří z nich už vypadají značně přiopile, což nechápu. Jak to mohli za tu asi půl hodinu stihnout? A navíc, neříkal náhodou Kubalík, že pít nebudou, neboť by je trenér zabil? Prostě hokejisti. Okamžitě se k nám přiřítí Dominik a chytne Pastu kolem ramen.

„Kámo, tak tady seš! Budeš muset něco zazpívat!“ zahlaholí. Uchichtnu se. Málem bych na ten Dominikův slib zapomněla! David se zatváří nechápavě.