Zakázané uvolnění ✓

12. Sázka

Sedím schoulená v rohu místnosti a poslouchám trenéra Jandače. Spolu s ostatními trenéry vysvětlují klukům taktiku do dalšího zápasu. Probírají, co platí na finského brankáře. Všichni si uvědomují, že je to důležitý zápas. Stojí před námi silný soupeř. Ale ne neporazitelný! Navíc po Kanadě si kluci potřebují zlepšit náladu nějakým parádním vítězstvím. V rozhovorech sice říkají, že už to hodili za hlavu a i když prohráli, nemají se za co stydět, ale vidím na nich, že je to přece jen ještě mrzí.

Pohled mi zabloudí k Davidovi. Má nohu přes nohu a bradou se opírá o ruku. Pozorně naslouchá a má soustředěný výraz, jaký u něj nevidím moc často. Většinou si totiž se všeho dělá srandu. Takhle zamýšlený vypadá vlastně docela roztomile! Po tváři mi přeběhne úsměv.

Najednou, jako by snad tušil, že ho pozoruji, se na mě otočí. Okamžitě zrudnu. Sakra, vážně bys už s tím rudnutím měla něco udělat, Sandro! Je to trapné. David se ale jen zazubí, spiklenecky na mě mrkne a otočí se zpátky. Nejradši bych toho veselýho kluka se smutnou duši znovu objala.

Povzdechnu si, zvednu se a vyjdu z místnosti. Mám v hlavě čím dál větší zmatek a potřebuju být chvíli sama. Rozhodnu se jít do masážní místnosti. Sednu si na židli a opřu se hlavou o chladnou zeď. Zavřu oči a snažím se nemyslet na Davida. Jenže stejně mi v hlavě pořád vyskakuje jeho obličej. Rozčileně vyskočím a vší silou kopnu do židle, na které jsme doposud seděla. S rachotem se skácí na zem.

„Do prdele s tebou!" zamumlám a vší silou potlačím slzy zoufalství, které se mi derou do očí. Tohle nebylo v plánu. Tohle se nemělo. Nikdy jsem sem neměla jet!

Nikdy jsem neměla potkat Davida. Kéž by si vedle mě v tom letadle nesedl! Kéž by mě prostě nechal na pokoji a nevšímal si mě. Možná bych pak k němu nic necítila.

Ale co k němu cítíš? To jsem neměla ponětí. Věděla jsem jen, že se mi pusa sama od sebe roztahovala do spokojeného úsměvu, když jsem ho viděla. A že když byl se mnou, měla jsem pocit, že dokážu úplně cokoliv. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla.

Uklidni se.

Znamená snad to všechno, že jsem se do něj... zamilovala? Slíbila jsem Jakubovi i sama sobě, že se to nestane. Takže se to nemohlo stát!

Jenže pak mě můj pitomej mozek zase zradil, protože se mi v hlavě opět usídlil jeho obličej a já se přistihla, že myslím na jeho rty, vlasy a svaly... sakra, jeho svaly! Je hokejista. Ómůjbože! Vážně tu teď přemýšlím nad jeho svalnatým tělem?

„Vzpamatuj se, Sandro!" napomenu sama sebe rozhodně.

„To bys měla! Doufám, že jsi nezapomněla na svůj slib!" Ozve se za mnou. Je to tak nečekané, až nadskočím. „Á, špatný svědomí. Takže zapomněla." Otočím se a ocitnu se tváří v tvář obličeji, který se mi už pěknou chvíli zjevuje v mysli. Na tváři mu pohrává úšklebek. Ze všech sil se snažím tvářit normálně. Čili tak, jako bych před pár vteřinama vůbec nemyslela na jeho svaly. Nemám ponětí, jestli se mi to daří.

Založím si ruce v bok a nadzvednu obočí. „Mě připadá, že to ty jsi zapomněl na podstatnou část naší dohody," namítnu.

„Jo takhle. Dvě kila čokolády? Máš je u sebe v pokoji na posteli," ležérně se na mě usměje.

Zarazím se. „Jako vázňě?" hlesnu nedůvěřivě. David ani nemrkne, když přikývne.

„No jasně! Přece mi věříš!"

Chvilku na něj zírám. Jistěže mu nevěřím! Pak se ale vzpamatuju a rozběhnu se ke svému pokoji. Vběhnu dovnitř jako velký vítr a zůstanu stát u dveří. Na mé posteli vážně leží velký koš, který je až po okraj plný čokolády. On to myslel vážně! To snad není možný. Nevěřícně potřesu hlavou. Blázen.

„Tak co, mluvil jsem pravdu, že?" David se opřel o futra a pobaveně se na mě zašklebil. „Takže?"

„Kde jsi sehnal tolik čokolády?" zeptám se.

Pokrčí rameny. „Není to tak složitý, když jsi zrovna ve Francii. Důležité je, že já svou část dohody už splnil. Takže?" zamrká na mě.

„Takže sis vysloužil masáž nohou," dořeknu za něj se smíchem a David pyšně vypne hruď.

„Áno! To přesně jsem chtěl slyšet!" zazubí se.

O pár minut později už leží na masážním lehátku a já mu zkušenými tahy roztírám olej po nohách. Normálně patří k masáži nohou i zadek, ale to před Davidem radši zatajím. Jsem si jistá, že bych u toho byla rudší, jak vlajka Sovětského svazu.

„Tohle bych si nechal líbit každý den," prohlásí David spokojeně.

„Tak mi budeš muset nosit každý den dvě kila čokolády," zasměju se a přejdu na lýtko. Pod rukama jasně cítím každý jeho sval. Musím tlačit víc, než obvykle. Masírovat ho každý den, asi si úplně zničím ruce.

David se uchechtne. „Nebo tě unesu. S sebou. Do Bostonu," navrhne. I když na něj nevidím, jsem si jistá, že vyzývavě nadzvedl jedno obočí.

„Haha. A ty si myslíš, že bych se nechala unést?" ušklíbnu se.

„Myslím, že jo," odpoví bez zaváhání. Při dalším hmatu ho plesknu víc, než je nutné.

„Na základce jsem dělala karate," upozorním ho důležitě. Nedělala. Ale to vědět nemusí. Touhle větou se mi povedlo zastrašit spoustu kluků. Člověk by nečekal, jak je karate účinná věc. Holky, učte se karate!

David si však jen odfrkne. „Ne, nedělala. Chodila jsi jen na krasobruslení a hrálas' na klavír. Jakub nám to říkal."

Sakra, Jakube! „Abys věděl, krasobruslařky mají skvělý kop, takže radši zmlkni nebo ti ho ukážu!" odseknu, ale v duchu se usmívám.

„Krasobruslařky?" zasměje se a v hlase mu dost jasně zaznívá opovržení. „Prosím tě. Chceš mi říct, že by se malá, hubená krasobruslařka vyrovnala hokejistovi?"

A zase jsme u toho. Moje výška a podceňování krasobruslení. Teď se naštvu doopravdy. Celá ta léta, kdy jsem chodila do krasobruslařské školičky, jsem musela od Jakuba poslouchat, že hokej je těžší a tvrdší. Jen pro upřesnění; on se při tom rozvaloval na gauči, zatímco já se samou bolestí ani nemohla pohnout a byla jsem celá obložená ledem. Modřiny, otlučeniny, odřeniny a naraženiny, ty jsem měla skoro pořád.

„Proč jste všichni hokejisti tak neuvěřitelně namyšlení? Já bych puk do brány dostat zvládla, ale ty bys neudělal ani piruetu! Nebo spíš by ses ani neodkázal postavit má bruslích se zoubky!" vykřiknu a bouchnu ho do nohy. „A masáž právě skončila, pane hokej-je-nejlepší!" dodám ještě a otočím se k odchodu. David se neuvěřitelně rychle vymrští do sedu.

„Hej, počkej! No tak, Sandy!" Zastavím se a založím si ruce v bok, abych mu dala na vědomí, že ať už mi řekne cokoliv, nijak mě tím neobměkčí. „Výzva přijata," řekne, místo omluvy, kterou jsem očekávala.

„Cože?" prsknu nechápavě.

David se široce usměje a ukáže tak svoje nerovné zuby. „Říkáš, že bych nezvládl piruetu, ale ty bys gól dát zvládla? Tak to dokáž! Vsadíme se!" Napřáhne ke mě ruku. Nemusím moc dlouho váhat. Konečně mu ukážu, egoistovi! Se zašklebením jeho ruku přijmu a potřesu si s ním.

„Platí!" Na zoubcích se rozsekáš!

★~★
Konečně další kapitola asi... po sto letech? Už jsem vlastně ani nevěřila, že se k tomu vůbec dokopu. Ale nechci nechat tenhle příběh ležet nedopsaný. Díky Pastovi je taková moje srdcovka.
Snad se vám kapitola líbila, i když je trochu krátká. Budu ráda za všechny vaše připomínky :).