Zakázané uvolnění ✓

2. Můžu jet!

Zvládla jsem to. Jsem oficiálně pomocnice zdravotníka na letošním mistrovství světa ve Francii. Pořád tomu ještě tak docela nemůžu uvěřit - opravdu se to děje zrovna mně?

Neobešlo se to bez problémů, samozřejmě! Můj odjezd do Francie znamená, že dlouho zameškám ve škole, ale naše ředitelka usoudila, že je tohle skvělá praxe a zkušenost, takže mi dala povolení. Horší bylo, přemluvit rodiče, ale i je jsem přesvědčila, že je to jedinečná příležitost.

Jakub z toho zprvu taky nebyl nadšený a chtěl mi to zakázat. Myslím, že se o mně prostě jen bojí. Ale já tam chci hlavně kvůli němu a hokeji, nemám v plánu v noci vymetat kluby, nebo kdo ví, co má za představu, že tam chci dělat. Nakonec jsem přesvědčila i ho. A myslím, že je vlastně vyhlídkou mojí přítomnosti potěšen.

Ostatní hráči z týmu mě však přivítali s nadšením. Mám tu výhodu, že u většiny si jejich jména pamatuju, jinak nevím, jak bych tolik Jakubů rozeznala od sebe.

Můj kolega zdravotník, Petr Bága mou pomoc také uvítal. Prozkoušel si mě v několika základních věcech, a když viděl, že nemám problém s tekoucí krví, první pomoc zvládnu levou zadní a na naraženiny mám speciální mastičku, po které se téměř okamžitě uzdraví, zaníceně trenérovi tvrdil, že jsem jejich spása.

Dokonce i po týdnu mám pocit, že můj mozek je trochu zpomalený a ještě tu informaci nepřijal. Jsem trochu vedle i teď, kdy sedím se svou nejlepší kamarádkou a bláznivou hokejovou fanynkou v jednom v kavárně.

„To myslíš vážně, Sandy? Vzali tě na mistrovství jako zdravotnici? Pojedeš do Paříže?" ujišťuje se Monika ohromeně. Oči má vykulené a plné ohromení.

„Jo! Taky tomu pořád nemůžu uvěřit. Budu se denně potkávat s Voráčkem! Jen si to představ!" usmívám se, v obličeji přihlouplý výraz štěstí, který se mi tam usídlil na celý tento týden.

„Nebo budeš ošetřovat nahýho Dominika Kubalíka," zazubí se s šibalským mrknutím. Proti své vůli cítím, jak se mi do tváří žene červeň. „To by se ti líbilo, ne? Nebo co takovej David Pastrňák?" Teď už můj obličej svítí jako semafor, takže radši sklopím obličej do šálku s čajem.

„Nech toho, Moni!" zaskučím, ale musím se tomu také smát. Ta představa je absurdní. Na kluky nemám čas a vážně neplánuju chodit s hokejistou. A ani s nikým jiným chodit nechci. Ne po tom, co se stalo. A mimoto; brácha by jakéhokoliv spoluhráče zabil, kdyby si přede mnou jen svlékl tričko. Také že jim to hned oznámil. Při té vzpomínce se nechtěně pousměji.

„Jestli se někdo Sandy dotknete, byť jen jedním prstem, urvu mu palici, i kdybychom kvůli tomu měli prohrát mistrovství!" prohlásil výhružně po té, co jsem se se všemi seznámila.

„Hele, já se o sebe umím postarat!" namítla jsem. Kuba se na mě ohlédl a ve tváři mu zaškubal sval. Výraz jeho tváře jasně říkal: opravdu? Bojím se o tebe. Nikdo z hráčů však jeho pohled nezaznamenal. Dominik mě dloubl prstem do boku a vesele se ptal, čím mu urazí hlavu. David ho žádal, aby mu hlavu urval rychle, protože nemá rád pohled na krev. Mrázek se tázal, jestli se budou vztahovat nějaké výjimky na raněné. A Pavel Francouz se chechtal tak poctivě, až spadl z lavičky a vysloužil si za to nesouhlasný pohled své přítelkyně Karolíny.

Pobaveně jsem nad nimi zakroutila hlavou a v duchu se sama sebe ptala, kam jsem to sakra vlezla. Připadala jsem si jako v blázinci a ne šatně hokejové reprezentace. Holt, to jsou kluci. Nikdy jsem jim nerozuměla.

„Neboj, zvykneš si," ozvala se za mnou Kája, pozorujíc Pavla, kterak se hrabe zpátky na lavici.

„No... nevím. Chovají se takhle pořád?" zapochybuju.