Zakázané uvolnění ✓

20. Tohle se nemělo stát

Ano, ano. Je tu další kapitola, ve které se konečně dozvíte, jak David na Sandřino nečekané oznámení zareagoval. Ještě bych chtěla oznámit, že už se pomaličku blížíme do finále, ale nebojte, ještě se několika Kapitol dočkáte. Tak snad se vám bude tahle líbit a určitě mi napište, jak si myslíte, že to celé dopadne!

•••

Na druhé straně linky nastane ticho. Pak zaslechnu ránu, jako by někdo upustil mobil na zem. V tu chvíli si uvědomím, co jsem právě řekla. A mám chuť se vypařit. Odstřelit samu sebe někam hodně daleko do vesmíru. Nejlépe do úplně jiné galaxie. Nebo přímo do žhavého slunce, které by mě okamžitě spálilo a nezbyl by ze mě nic víc, než dým.

Sakra.

Já jsem mu řekla, že ho miluju.

Sakra. Sakra. Sakra. Sakra. Sakra. Sakra. Sakra!

Asi jsem se úplně zbláznila. Pomátla jsem se na rozumu.

Nejsem schopna jediného pohybu. Ruka s mobilem mi ztuhla u ucha. Chtěla bych ten hovor típnout a zahrabat se do peřin, ale nemůžu.

Nejde to.

Z reproduktoru se ozve zašustění a pak Davidův zastřený hlas. „Sandy? Jsi ještě pořád tam?“

Při tom zvuku se z mých nohou stane želé. Zapotácím se a musím se posadit na židli. Co mám dělat? Já jsem úplně blbá! Proč jsem to řekla? Jasně... možná to je pravda, ale přece jsem si slíbila, že s ním nic mít nechci. A volala jsem mu z úplně jiného důvodu. Chtěla jsem přece... vzpomínka na to, kvůli čemu jsem vlastně vytočila bráchovo číslo a chtěla k mobilu Pastu, mě aspoň trochu vrátí do reality.

„Já... já jsem se přeřekla!“ vyhrknu rychle. „Chtěla jsem říct, že tě nenávidím a víš co, ty slova si jsou hrozně podobná. Ta počáteční písmenka... m je v abecedě před n, takže chápeš, ne? Prostě... je to... nemyslela jsem to tak... ano, chtěla jsem ti jen říct, že tě nenávidím,“ patlám páté před deváté a vlastně ani vůbec nevím, co říkám. Chci to jen co nejrychleji zahladit. Zamést pod stůl, ikdyž zrovna s těmito slovy to nebude tak jednoduché.

„Aha. Nenávidíš mě,“ řekne pomalu David. Přísahala bych, že se přitom určitě pobaveně usmíval. „A jaký k tomu máš důvod?“

Zhluboka se nadechnu. Dobře. Budeme dělat, jakože jsem to slovo na m nikdy nevyslovila. „Protože díky té stupidní fotce, cos přidal na instagram, se mi teď přede dveřmi hromadí novináři!“ vysvětlím rozčileně.

„Novináři?“ podiví se David.

„No, dobře, zatím tu byla jen jedna, ale kdoví, jestli nepřijdou i další,“ zamrmlám nespokojeně.

„A co chtějí, prosím tě?“ nechápe. Proč se všichni tak hrozně diví, že by se po mě sháněli novináři? Nejdřív Monika s Honzou a teď David! No dobře, já jsem byla taky překvapená, ale... no dobře, už mlčím.

„Chtěla vědět, jaký nosíš trenky,“ odpovím s úsměvem.

Davidovi zaskočí. Nevím, jestli úlekem nebo smíchem. Když však znovu popadne dech, celkem klidně se mě zeptá: „A co jsi jí řekla?“

„Že takový růžový a medvídkama,“ ušklíbnu se.

Ne! Co to zas dělám, sakra? Nejdřív mu řeknu, že ho miluju a pak s ním začnu jako by nic flirtovat? Opravdu se se mnou něco děje. Nejsem v pořádku.

Ale z telefonu ke mě dolehne Davidův upřímný smích a najednou mám naopak pocit, že všechno je v pořádku. V tom nejlepším.

„To jsi mi teda dala pěkný dárek k narozeninám,“ poznamená, když se dosměje.