Zakázané uvolnění ✓

19. Pomatení

Doba koronavirová mě konečně donutila napsat další kapitolu ZU! Takže tady ji máte. Jak si karanténu a hlavně období bez hokeje užíváte vy? Upřímně, mě hokej opravdu chybí. Nikdy bych nevěřila, že tak moc. Už u toho začínám mít depky. Nějaký nápady, co proti tomu dělat? :D

Sedíme jsme s Mončou u mě doma v obýváku a sledujeme čtvrtfinálový zápas proti Rusku. Od toho, jak držím pěsti, už mám úplně odkrvené ruce. Z kuchyně se ozývalo šustění, jak nám Honza chystal další brambůrky. No ano. Honza Matiášek. Nikdy bych nevěřila, že Monice nějaký vztah s hokejistou vydrží. A ještě k tomu s nějakým z juniorky. Ale je to tak.

Je pro mě vážně tajemstvím, čím ji Honza tak zaujal. Je to naprosto normální kluk. V týmu takový průměrný, co se týče vzhledu, tak to taky není žádný krasavec. Možná právě tu obyčejnost si na něm zamilovala. Každopádně spolu vypadají šťastně.

Monika využije chvíle, kdy jsme spolu samy a drkne do mě. „Tak co? Už ses rozhodla, jestli půjdeš na tu Pastrňákovu oslavu?“ spiklenecky zamrká.

Zamračím se na ni. „Jasně. Nikam nepůjdu.“

„Tohle jsem nechtěla slyšet,“ povzdechne si Monika.

„Tak ses neměla ptát,“ zabručím podrážděně. Ptá se mě teď skoro pořád. A moje odpověď je stále stejná. Nikam nepůjdu. Nemělo by to smysl.

„Sandro, měla bys trochu bojovat! Líbíš se mu. On tobě taky. Tak kde je problém?“ nadzvedne obočí. Zavrtím hlavou.

„Nemělo by to mezi námi žádnou budoucnost. A ty nejsi zrovna ta pravá, která by mi měla vykládat něco o lásce.“

Monika se zatváří ublíženě. „Možná nejsem,“ přizná opatrně. „Ale znám tě.  Sandro, ty jsi do něj blázen a podle všeho je i on blázen do tebe. Jednou už přece žen svůj strach překonat musíš!“

Stisknu rty do úzké čárky a nic neřeknu. Pohledem hypnotizuju televizi, i když teď momentálně vůbec nevnímám, co se na ledě děje. Monice se to řekne. Ona nemá ponětí, jak jsem se cítila, když se mi to na té party stalo. Bylo to příšerné. Jen při tom pomyšlení se mi ještě pořád dělá zle. Nejsem teď připravená na žádný vztah.

„Nemůžeš čekat věčně!“ Šťouchne do mě Monča, jako by mi četla myšlenky. Naštěstí už nestihne říct nic dalšího, protože Honza se vrtí s miskou plnou chipsů a její pozornost se upře zcela a pouze jen na něj. „Honziii,“ protáhne a zářivě se na něj usměje. Honza se posadí na své místo vedle ní a dlouze ji políbí, jako by se neviděli aspoň sto let. Přitom to bylo jen pár minut. Převrátím očima.

„Ahoj, lásko. O čem jste se bavili?“ zeptá se a přitom si do pusy strčí jeden brambůrek.

Monika mu položí ruku na stehno a pousměje se. „Ty jsi strašná drbna, brouku, víš to? Probíraly jsme holčičí věci.“

Honza se zašklebí. „Ach takhle. V tom případě už mě to nezajímá.“

Monika se zasměje a tentokrát je to ona, kdo mu věnuje dlouhý polibek. Ne poprvé a ne naposledy dneska převrátím očima a radši se začnu soustředit na hokej. Kéž bych tak teď mohla být s nimi, na střídačce a povzbuzovat je. Hrají totiž strašně. Prvních deset minut to byl vyrovnaný hokej. Řekla bych snad, že naši kluci hráli i lépe. Jenže pak Rusové dostali k dobru přesilovku, ve které padl gól. A od té doby to jde s námi z kopce.

„No tak, nevidíš, že není volnej, debile!“ ozve se vedle mě Honza naštvaně, když Pastrňák zkazí přihrávku. Další. Kolikátá už to za dnešní zápas je? Povzdechnu si a sloužím hlavu do dlaní. Na to se vážně nedá dívat! Skoro si přeju, aby to už skončilo.