Zakázané uvolnění ✓

6. Party začíná

Stojím před zrcadlem a poněkolikáté si upravuju vlasy. Proč musím vypadat jako strašák do zelí? Barva mých vlasů se podobá liščí srsti, díky čemuž praktický nemám šanci být neviditelnou. Moje hlava svítí do světa jako maják. A navíc je mám hrozně jemné, takže mi nikdy nedrží žádný účes. Musím žít jen na culících a copech a ani to mi nikdy nevydrží celý den. Teď stojím před velkým rozhodnutím: mám si nechat vlasy rozpuštěné nebo si je nějak svázat? Zírám na sebe do zrcadla aspoň pět minut, než se rozhodnu. Vezmu si gumičku na ruku a když mi bude horko, tak si udělám culík přímo tam.

Spokojeně se usměju a sáhnu po řasence. Čeká mě další nelehký krok. Nevypíchnout si oko. Nemám ve zvyku se malovat, ale když jdu do společnosti (jestli se hokejisté dají považovat za společnost) vždycky si dám aspoň řasenku a jemný lesk na rty. S make-upem a očníma linka to stejně neumím. Jednou jsem se pokoušela pořádně namalovat. Vypadala jsem jako klaun z TO od Stephena Kinga. Ještěže mě tak nikdo neviděl!

Trhnu sebou, když někdo zaklepe na moje dveře a přejedu si řasenku po tváři. „Sakra!" zanadávám a snažím se řasenku otřít ubrouskem. Nejde to. Klepání se ozve znovu, tentokrát o něco hlasitěji a důrazněji. „Kdo teď otravuje, Merlinova noho?" zabručím mrzutě a nechám řasenku řasenkou. To můžu spravit potom.

Opatrně otevřu dveře a vykouknu jen tak, aby mi byla vidět čistá tvář. Stojí tam Dominik, oblečený do ležerního modrého trička, pod kterým se mu jemné rýsují svaly a džínsových kalhot. Když mě spatří zazubí se.

„Tak co, připravená na velkou party?" zeptá se.

„Cože?" Vyděšeně vyjeknu. „Říkal jsi přece, že půjdeme v osm!" namítnu zoufale.

Dominik nadzvedne jedno obočí a významně poklepe prstem na svoje hodinky. „Je pět minut po osmé, Sandy."

„C-co?" ujede mi. Sklouznu pohledem na zápěstí a strnu. Opravdu! Ale jak je to možné? Možná jsem o těch vlasech přemýšlela déle, než jsem si myslela.

„U Gorlogovy brady! Dej mi deset minut!" křiknu na Dominika a vběhnu zpět do pokoje. Za sebou ještě slyším nechápavý hlas: „U čí brady?" Ale ignoruju ho. Jako blesk vletím do koupelny a ze všech sil se snažím vydrhnout místo, kde mám stále řasenku. Naposledy na sebe mrknu do zrcadla. Tvář mám nepřirozeně rudou, ale jinak je všechno v pořádku. Ještě na posteli popadnou kabelku a už stojím na chodbě vedle Dominika.

„Co se ti stalo, Sandy?" směje se a ukáže na červenou skvrnu. „Tos dostala vyrážku?"

Šťuchnu ho do zad, ale taky se zasměju. „Jste všichni hokejisti tak netaktní?"

„Ne, jen upřímní!" zazubí se a já nad ním jen protočím očima. Před hotelem se připojíme k ostatním klukům.

„Hele, co to máš na tváři, Sandro?" ozve se hned Michal Birner a já se na něj zle zamračím. To teď kam vejdu, tam se budou ptát na mou rudou tvář nebo co?

„Snad ti Domes nedal facku?" zeptá se Kuba Voráček pobaveně a všichni kluci se hned rozesmějí. Tedy všichni až na mého bratra. Ten si mě zkoumavě prohlíží, jako by se snažil zjistit, jestli by to mohla být pravda.

„Třeba se mu Sandynka snažila dát pusu!" nadhodí Pasta a já po něm vrhnu vražedný pohled.

„Volové," zamumlám a rozejdu se po chodníku pryč.

„Hej, Sandro!" zaslechnu za sebou volání, které následuje další smích. Neotáčím se. Ať si trhnou, hovada. „Jdeš blbě, Sandro!" ozve se za mnou znovu a já se pomalu otočím. „Jdeme tam!" Ukazuje Dominik na druhou stranu. Zrudnu. Tohle se opravdu může stát jenom mě! A kluci z toho samozřejmě mají hroznou zábavu na celou cestu. Moje naštvání však vydrží jen do té doby, než se před námi objeví budova klubu. Na první pohled je jasné, že jde o velmi luxusní podnik. Parkují před ním drahá auta, dokonce i dvě limuzíny a lidi, kteří vstupují dovnitř mají na sobě značkové oblečení. Klesne mi brada. Tohle jsem vážně nečekala.