Zakázané uvolnění ✓

4. Bonjour Paříž!

David mě stále drží za ruku. Po očku na něj mrknu. Upírá pohled přímo před sebe a na tváři má takový zvláštní výraz. Jako kdyby... šokovaný? Vůbec tomu nerozumím. Ale než mu stihnu něco říct, objeví se vedle nás Kuba. David bleskově pustí mou ruku a schová ji do kapsy od kalhot. Zdá se, že Kuba si ničeho nevšiml, přesto trochu zrudnu. Kdyby věděl, že mě David držel za ruku, asi by mu přerazil nos.

„Jsi v pořádku, Sandy?" ptá se Kuba a starostlivě si mě prohlédne.

S ušklíbnutím přikývnu. „Teď se nějak zajímáš! Ale že bys byl tak laskav a řekl mi, že před vzletem je nejlepší něco žvýkat, to ne!"

Kuba se zatváří opravdu provinile a rozpačitě si prohrábne svou blonďatou kštici. „No jo. Promiň," omlouvá se a jde na něm vidět, že to myslí upřímně. Pak pohledem sklouzne k Davidovi. „Opravdu jsi v pohodě?" zeptá se znovu a já vím, že tentokrát nemá na mysli můj první let. Vzpomenu si na to, jak mi David zapínal pás. Na to, jaký strach jsem cítila. Ale to tady Kubovi samozřejmě vykládat nebudu. Sama se za to stydím.

„Jasně," přisvědčím a snažím se, aby můj úsměv vypadal co nejupřímněji. „David mi všechno vysvětlil."

Kuba mého spolucestujícího děkovně poplácá po rameni. „Díky, Pasto. Máš to u mě, že děláš ségře chůvu!"

Vyletím na něj jako čertík z krabičky. „Jakou chůvu?" durdím se uraženě. Bohatě mi stačí, že se ke mně jako k malé pořád chovají rodiče. Nepotřebuju, aby se k nim přidal ještě Kubin! Brácha se mému rozčilení jen chechtá, nedělá si ze mě těžkou hlavu.

„Není zač," mrkne na něj Pasta. „Mám jí i měnit plínky?" dodá ještě ten zrádce.

„Nechte toho," zabrblám a skřížím ruce na prsou. Jestli mi ti mamlasové budou celé mistrovství předhazovat můj malý věk, to tedy bude zábava!

„Ale no tak, Sandynko... přece bys na mě nebyla naštvaná!" dloube do mě prstem David. Po jeho divné náladě při vzletu není ani památky. Na oko dál pokračuju ve své uraženosti a odmítám se na něj otočit.

„No ták, koupím ti čokoládu!" snaží se mě přesvědčit. Zavrtím hlavou.

„Pozvu tě v Paříži do té nejdražší cukrárny!" zvýší kalibr. Po tváři mi přeběhne lehký úsměv. Ale znovu zavrtím hlavou.

„Přidám k tomu puk, se kterým dám první gól!" navrhne už trochu bezmocně. Chvilku o tom uvažuju, když v tom se ozve brácha.

„Sandro, tohohle využij! Poruč si třeba nějakej sporťák nebo tak!" radí mi.

„Hele, ty v tom jedeš s ním!" upozorním ho a ukážu na něj prstem.

„K tomu všemu ti koupím jednorožce!" vyhrkne najednou David a zatváří se vítězoslavně. Zarazím se a pomalu se na něj otočím. Podezřívavě si ho přeměřím pohledem, jestli si nedělá srandu. Nevypadá to tak. Nemusím se tedy rozmyslet dlouho. Pusa se mi roztáhne do širokého úsměvu.

„Platí!" zazubím se a nastavím mu ruku k plácnutí.

Kuba nad námi jen vzdychne a zakroutí hlavou. „Tak já si radši jdu sednout," oznámí nám a vypaří se jako pára nad hrncem. Zbytek cesty strávím v příjemné konverzaci s Davidem. Vypravím mu o škole, rodině a svých kamarádech. Neopomenu se zmínit, že moje kamarádka Monika vyslovila přání, vidět ho v boxerkách. Vůbec nevím, kde jsem sebrala tu odvahalu. David to vzal s humorem. Vlastně se řechtal tak moc, až sjel po sedačce trochu níž a Řepík s Birnerem se na nás zase otočili. Když Birner zjistil, o co jde, trochu ublíženě se zeptal, jestli moje kamarádka nevykládala taky o něm.