Zakázané uvolnění ✓

23. Drakobijec

Je to tu! Poslední kapitola Zakázaného uvolnění. Skoro tomu ani nemůžu uvěřit, že už je opravdu konec. Už vás nebudu déle zdržovat od čtení, doufám, že si to užijete!

Přes slzy skoro nevidím na cestu. Je mi ukradené, že mě všichni vidí. Je mi úplně jedno, že se mi všechno líčení rozteče. Teď momentálně nemyslím na nic. Slyším za sebou Davidův hlas, jak něco volá, ale ignoruju ho. Vrazím do prvních dveří, na které narazím a téměř nahlas si oddechnu, když zjistím, že je pokoj prázdný. Svezu se podél zdi. Tělo mi vypoví všechnu vládu a já nejsem schopná žádného pohybu. Jen tam tak sedím a brečím.

Mám pocit, že mi snad pukne srdce. Neuvědomila jsem si, jak moc Davida miluju, dokud jsem ho neviděla, jak se líbá s někým jiným. Byla jsem naivní, když jsem si kdy myslela, že bych na něj snad dokázala zapomenout! Takhle lehké to přece není. Takhle to nefunguje.

Najednou vrznou dveře. Zaregistruju ten zvuk, ale nejsem schopná ani zvednout zrak, abych snad zjistila, kdo vešel. Když však promluví, okamžitě to poznám.

„Sandro?“ Je to David a já se rozbrečím ještě víc.

„B-běž p-p-pryč,“ dostanu ze sebe mezi vzlyky a opravdu si z celého srdce přeju, aby zmizel. On mě však neposlechne. Přistoupí ke mě blíž a za chvíli cítím, jak se kolem mě jeho silné paže omotají.

„Sandy, Sandy, Sandy,“ šeptá moje jméno pořád dokola. Celá se chvěju. Z jeho úst zní tak něžně a nádherně, až se mi z toho tají dech.

„Nech mě být,“ mumlám mu do paže, ale můj hlas už ani zdaleka nezní tak rozhodně. Vlastně už nemám sílu mu odporovat. V jeho náručí se ze mě stává gumové želé a všechnu vládu nade mnou přejímá on.

„Řekneš mi, co se děje?“ zašeptá. Vzlykám a přemýšlím. Najednou nevím, co říct. Doma jsem si tu větu několikrát přehrávala. Nacvičovala jsem si ji před zrcadlem. Ale teď mám v hlavě úplně vymeteno. David na mě však nenaléhá. Obejme mě ještě pevněji a začne mě hladit po vlasech. „Já počkám, Sandro.“

A tak tam tak sedíme. Nevím, jak dlouho. Připadá mi to jako věčnost, než se konečně nějak uklidním a dostanu ze sebe všechny slzy. Otřu si rukou tváře, i když vím, že mi to asi moc nepomůže a určitě vypadám příšerně. Jako nějaký klaun.

„Řekneš mi teda, o co jde? A co tu vůbec děláš?“ promluví David a uvolní mě ze svého sevření. Nejradši bych, aby mě držel dál, protože v jeho náručí jsem se cítila bezpečněji, ale nic nenamítám.

„Přece jsi mě pozval,“ zamumlám. David se krátce zasměje, ale hned zase zvážní.

„To ano. Ale vůbec tomu nerozumím. Po tom všem, co se... však víš,“ zakončí trochu rozpačitě a mě je jasné, že naráží na naše poslední setkání na letišti a také na náš telefonický rozhovor, který tohle všechno způsobil. Zhluboka se nadechnu. Je čas, abych konečně byla upřímná a řekla mu všechno. Což jsem měla udělat už dávno.

„Vím, že bych měla být v pohodě, když jsem ti řekla, že... že to mezi námi nejde. Ale když jsem tě viděla...“ Musím přestat, protože cítím, jak se mi do očí znovu derou slzy. „Je mi to však jedno. Já... jestli ji máš rád,“ dodám po chvíli téměř neslyšitelně.

David natáhne ruku a jemně mě uchopí za bradu. Donutí mě, abych se na něj podívala a já s překvapením zjišťuju, že mu na tváři pohrává široký úsměv. Cítím, jak můj smutek střídá hněv a pobouření. Přijde mu to celé vtipné?

„Jsem ti snad k smíchu? Bavíš se dobře?“ zasyčím nahlas a vytrhnu se mu. Možná to byla chyba. Ano, určitě byla chyba sem jet. Ale aspoň vím, na čem jsem. Chci vstát, ale David mě chytí za ruku. Nečekám to, takže ztratím rovnováhu a spadnu mu přímo do náruče. Teď už se vyloženě směje a moje zlost vzrůstá. „Pusť mě!“ syknu rozčileně.