Zakázané uvolnění ✓

3. Cesta letadlem

Po srdceryvném loučení s rodiči musím podstoupit Kubovu divokou jízdu, protože na letišti musíme být aspoň dvě hodiny před odletem, což jaksi nestíháme. Dvakrát mu během cesty zvoní mobil; jednou je to trenér Jandač, od kterého dostane pěkného sprda a podruhé od Dominika Kubalíka, který bratrovi oznamuje, že už na nás nečekají a po příjezdu na letiště máme přijít k letadlu sami.

„Do prdele!" uleví si Kuba sprostě a dupne na plyn. „Muselo ti to balení tak dlouho trvat? Sakra! Jestli to nestihnem, tak mě trenér zabije!"

Radši mlčky sedím vedle něj a pozoruji rychle ubíhající krajinu. Když je Kuba takhle rozzlobený, je lepší klidit se mu z cesty.

Konečně dojedeme na letiště Václava Havla a hned zamíříme k odbavení zavazadel. Jsem ráda, že Jakub už letěl několikrát, takže ví, co a jak. Já bych se tady asi ztratila. Je tady děsně moc lidí a všichni někam spěchají. U bezpečnostní kontroly se dvakrát musím vracet, protože zapomenu, že mám na sobě pásek s kovovou přezkou a na krku řetízek. Vysloužím si za to nejen podezřívavé pohledy pracovníka, který vypadá, jako by si o mně myslel, že jsem nějaký mafián nebo co, ale taky Kubův vražedný pohled.

Jsem neskutečně vděčná, když po hodině a půl konečně sedím na pohodlné sedačce v letadle, úplně vzadu a čekám na odlet.

Z přední části slyším hlasitý hovor a smích hráčů. Kubovi, který je tam někde s nimi, zjevně vůbec nechybím. Ušklíbnu se. A to doma sliboval, jak mě nespustí z očí, aby se mi něco nestalo! To je mi teda ochránce. Ale ne že by mi to vadilo. Mít Kubu za zadkem celé mistrovství by se mi asi nelíbilo. Kouknu se na hodinky. Odlet máme stanovený na tři hodiny, takže ještě zbývá půlhodinka. Vytáhnu si tedy z kabelky Harryho Pottera, mou nejmilovanější knižní sérii.

Jenže knížku ani nestihnu otevřít a už nad sebou zaslechnu známý hlas. Zřejmě mi není souzeno v klidu číst. „Ahoj, můžu si přisednout?" Zvednu k Davidovi Pastrňákovi hlavu a pousměju se.

„No, můžeš," kývnu. David sebou plácne na sedačku vedle mě. „Ale proč nejsi s ostatními?" zajímá mě.

David se zazubí (nebo spíš polozazubí, hra hokeje si na jeho zubech už přece jen vybrala svou daň.)

„Doslechl jsem se, že jistá dáma letí letadlem poprvé a určitě potřebuje pomoc zkušeného, galantního průvodce!"

Pozvednu jedno obočí. „Opravdu? A kde ten průvodce je? Já tady vidím jen jednoho pěkně egoistického, bezzubého hokejistu!" ušklíbnu se.

David se teatrálně chytí za srdce a vydá  jakýsi podivný zvuk, něco mezi dávením a bolestným povzdechem. „Tak to bolelo! Moje zuby na tom ještě nejsou tak špatně!" Pak ale znejistí a jeho ruka vyletí k puse. „Nebo snad jo?" zeptá se mě mírně zděšeně.

Pobaveně se rozesměju. Už se vůbec nedivím tomu, jak brácha říkal, že Pasta často baví celou kabinu. „Já bych řekla, že tvoje zuby ještě docela ujdou," uklidním ho s úsměvem.

„Tak to se mi ulevilo. Žádná holka by jistě nechtěla bezzubého kluka," mrkne na mě a já lehce zrudnu. Nejsem zvyklá, aby se se mnou kluci takhle kamarádsky bavili. Jeho pohled padne na knihu, kterou stále držím v rukou. „Máš ráda Harryho Pottera?" zajímá se.

Po tváři se mi okamžitě rozlije blažený úsměv, jako vždy, když někdo vysloví jméno nadaného čaroděje. „Já ho miluju! Četla jsem ty knihy snad stokrát!" přiznám nadšeně a pohladil knihu po obale.

„Tak to abych se bál, jestli na mě nepoužiješ Avada Kedavra, co?" poznamená David.

„Ne. To ne. Já bych použila Imperius, když už. Donutila bych tě dělat kachnu při zápase," zazubím se a trochu mě překvapí, když se David zasměje.