Noc lunatikova

Zápis první - O hrdosti k lotosovému květu

Někdy v srpnu 1888

Miluji Anglii, vždy jsem ji miloval. A když se mi naskytla možnost se do ní opět navrátit, ani vteřinu jsem neváhal.

Totiž, Švédsko, ve kterém jsem strávil posledních devatenáct let, je též milý a půvabný kraj, ovšem necítím z něj zcela tak mnoho energie jako z Albionu, mé rodné země.

Otec z oznámení mého odchodu nebyl nadšený, jak jinak. Vymlouval se na spoustu věcí, které by oddálily, ba dokonce zrušily můj odchod, třebaže cestu jsem již plánoval dlouho. Nakonec jsem tedy vzal události do vlastních rukou a nastoupil na první loď do Dánska, která byla k mání, poté na vlak z Berlína do Paříže, a nakonec konečně podnikl cestu na nádraží Svatého Pankráce.

Sledovat skrz špinavé okno vlaku pomíjivou noční krajinu bylo jako vidět svou minulost mřít na obětním stolu. Siluety křovin se jevily jako řada lidí v pláštích, pozorovaly mne a pak ubíhaly pryč.

Časy jsou jiné. Starý způsob života se dusí na neprůhledném kouři z komínů, dřevo je spečeno černými sazemi dolů a uhlí zaplňuje motory pokroků. Brilantní nápady, jako parní vlak, posílání hlasu přes dráty, anebo osvětlování ulic v hloubi noci, svět mění před našima očima a tvoří z něj cosi mnohem většího, cosi mnohem významnějšího. Jaká to nádherná doba být naživu. Jaká to nádherná doba na zaznamenání. Jaká to nádherná doba na lži a tajemství.

Něco se stane. Přijde to jako bouře a zničí mne to, cítím to. Tato cesta bude osudná, arci již není čas se vrátit, nechal jsem vše za sebou.

Musím to skončit.

Seděl jsem blízko východu, a tudíž jsem mohl slyšet pracovníky, jak z jídelního vagonu sklízeli soupravy talířů po večeři. Ze zdi nade mnou trčela lampa a osvětlovala nástěnku s výrazným nápisem Nekouřit a několika reklamními letáky. Mé srdce vždy radostně zaplesalo, když jsem přečetl jakoukoli větu anglicky. Můj mateřský jazyk mi chyběl tolik, až to bylo k nevíře.

Opět do Londýna.

Co se pokazí tentokrát?

Někdy za svítání vozidlo projelo Croydonem. Na horizontu již byly vidět vysoké komíny vpouštějící do nebes černý dým a věž Svatého Štěpána na levé straně jako by jim velela.

Zrovna, když jsem upíjel čaje, se ve vagonu zjevil postarší muž v černém kabátci zdobeném zlatým lemováním. Přisedl si ke mně.

„Mistře Rowle," oslovil mne, a když jsem mu nabídl druhý šálek čaje, který na stolu ležel, dodal: „Čekali mne."

„Tak jest. Pronásledujete mne jako psi. V jaké záležitosti jste dorazil, poručíku?" Muž na stůl vyložil papír pln textu.

„Musím jich poprosit o řádné přečtení. Zrušení po podepsání již není možné." Vyhověl jsem mu tedy. Za dlouhou zprávou vynikal podpis odesílatele, pod jeho jménem poté tenká čára. Poručík mi do pravačky podal již namočené inkoustové pero. Přehodil jsem si ho do druhé ruky a opět text prolétl očima.

„Je stejný jako před rokem," poznamenal jsem.

„Ovšem. Nikdo přeci nemá rád velké změny," pravil a pozorně vyčkával, než se podepíši. Když jsem tak udělal, vše si ode mne vzal zpět.

„Kam máte namířeno?" zeptal jsem se víceméně ze zdvořilosti.

„Do Londýna. Mám zde jisté další záležitosti." Zvedl se a popřál mi pěknou cestu. „Bůh ví, že patříme do nebe, mistře Rowle," připomněl mi ještě. Arci jeho slova na mne nepůsobila tak, jak zřejmě chtěl. Ignoroval jsem jeho tvář, již se dotazovala odpovědi, proto po chvíli odešel.

Dotkl jsem se svého šálku, který již však stihl vychladnout.

Škoda.

° ° °

Nádraží Svatého Pankráce bylo... zajímavé místo. Černé moře nekončícího davu lidí, pára smogu, jež se však hojně vyskytovala i venku a tvořila hustou mlhu, a světlo pronikající ze skleněných tašek ve střeše. Jako něco, co byste si mysleli, že nemůže existovat.

Hledání osoby, která mne k sobě do Londýna pozvala, nebylo nijak těžké. Stačilo pár vteřin stání na nástupišti, abych ji uviděl. Zrzavé vlasy měla sepnuté ve vysokém drdolu, dva prameny jí však po stranách nezbedně visely přes uši, ruce si navlékla do zelených rukavic až po loket. Horlivě se rozhlížela po stanici, a když mne spatřila, její koutky úst se pozvedly a nohy se vydaly ke mně. Každým jejím krokem se mi v hlavě ozvala další věta z jejího listu, který mi před několika nedělemi poslala.

Nejdražší bratře,
píši Vám s pocitem nelíčené viny. Byla to dlouhá doba od našeho posledního listu, od soumraku, kdy jsem naposledy zaslechla Váš hlas. Píši Vám, poněvadž nevím, zdaž se Vám po mně za ta léta postesklo, zdaž i Vy často pociťujete to prázdno našeho odloučení.
Za tu dobu jsem navštívila hodně krajů, proto Vám ani nemohu vyslovit tu úzkost, jež jsem měla já, když mi cestu do Švédska, cestu za Vámi i naším drahým otcem, překazily nenadálé komplikace. Mně, která si vždycky myslila, že je s to komplikacím velet.
Ach, však věru já žehnám tomu okamžiku, kdy jsem se rozhodla, tentokrát již nastálo, pobývat v Británii. Odpovězte mi prosím, zdaž byste se za mnou, Vy i otec, nezastavili? Můj stesk každým dnem narůstá.

Budu trpělivě čekat na Váš list,
Vaše milovaná sestra Pamela.

Kéž Fidelia doprovází Vaše štěstí.

Překvapil mne. Možná to bylo tou naivní myšlenkou, že by se otec do Británie někdy vrátil, možná také stylem, jakým byl psán – tak korektně a zdvořile. Nejdříve jsem ani nevěřil, že to byla ona, kdo mi ho poslal.

Pamela po matce zdědila půvab, o tom nikdo nikdy nepochyboval. Také jsem se z jejích dalších textů dověděl, že žila v pokojích v jedné z bohatých čtvrtí Londýna. Avšak přes to všechno, i když působila jako dáma, vždy mluvila jako selka. Arci pravda, lidé se mění, hlavně ona.

Když jsme k sobě došli, objala mne. Na kratochvíli se mne po celém těle zmocnilo strnutí; vskutku jsem neoplýval zvyklostí tak náhlého tělesného kontaktu a dle bouřlivých očí starší dámy, již jsem pochopil jako sestřinu gardedámu, bylo něco takového snad i mimo normy. 

Sestra s úlevou vyslovila mé jméno, políbila mne na tvář a řekla: „Jsem ráda, že jste dorazil." Poté mne pustila a podívala se na mé jediné zavazadlo, které jsem si s sebou vzal. „Doufám, že jste mi aspoň dovezl ty vyřezávané koníky, které se ve Švédsku vyrábějí. Dělám si doma sbírku suvenýrů," oznámila mi a zkřížila ruce na prsou.

„A kolik věcí již ve sbírce máte?" chtěl jsem vědět, když jsme pomalu odcházeli z haly. Nenápadně se podívala za nás přes rameno a řekla mi, abych si hlídal kapsy, neboť žebrácké děti cizincům na nádražích neustále odcizují libry.

„Dvě," odpověděla mi potom. „Sochu bohyně Kálí z Indie a sošku Vítězného oblouku z Francie." A usmála se.

A že byla krásná, když se usmívala, její zelené oči při tom vždy zazářily jako klenoty.

Ovšem nebyla dočista tak krásná, jako tehdy.