Noc lunatikova

O oběšencích v černém kabátci

Prosinec 26, 1916

Ani není potřeba se otáčet, když se dveře hostince otevírají. Kroky nově příchozího, pokaždé následované tichým zacinkáním, totiž mohou patřit jen jediné osobě.

„Zase ty, Attsone? Nestačilo ti, cos tady předved minule?" vybuchne okamžitě šenkýř a práskne se sotva natočenou pintou o pult.

„Ále, sklapni. A radši mi nalej skotskou," zaduní druhý, bledý muž a pomalu se vydává ke stolu, jenž se nachází naproti mně. Než si však sedne, naše oči se setkají. Ty jeho září jako jantar a schovávají nejedno temné tajemství, která mi ale nikdy nedělalo obtíž odkrýt.

Před měsícem si v hostinci tady v přístavu sedl do vylidněnější části a odmítal se s kýmkoliv vybavovat. To pro něj bylo neobvyklé, vždy měl toho totiž hodně co říct, hlavně teď, co se celý svět otřásá v základech. Do jeho popelníku zrovna padal pátý nedopalek, když vytáhl revolver a naslepo, nicméně přesně, vystřelil po postarším muži sedícím na druhé straně a poté do sebe. Zbraň však měla pouze jediný náboj, a proto jsem byl teď schopen hledět do jeho tváře, na které nebyl jediný znak stáří. Jako by upsal svou duši a měl být navždy mladý. Postřelený muž, jakýsi pan George Grey, bohužel nepřežil.

Dotyčný svraští obočí a pohlédne na mě jako na slovo Boží.

„Williame," vydechne. Mlčky do sebe kopnu zbytek rumu a hodím cigaretu do popelníku před sebou. Muž si ke mně přisedne a chvíli nic neříká a asi si vše rovná v hlavě, pak se ale ubírá slova: „Jak– Jak dlouho seš tady?"

„Od té doby, co skončilo to šílenství na Sommě," hlesnu, a když mu přistane skotská pod nosem, řeknu si o jednu další pro sebe.

„Byls tam jako vojenský doktor, co?"

„Ano. Bylo to vážně vtipné. Celý život opravuji zlámané kosti a zašívám natrhlé hlavy a pak tam na mě koukají jak na kreténa, že mi vyndavání kulky trvá. Jsem snad nějaký posraný čaroděj, nebo co?" odfrknu si a Will se uchechtne.

„Nezměnil ses," podotkne, „normálně mi tady bez tebe bylo smutno." Může se snažit jak chce, i přes jeho snahu o bezstarostný hlas v něm cítím silné znepokojení. Něco ho ode mě drží dál.

„Tomu věřím. Nebyl tady nikdo, kdo by ti platil lupanáry," ušklíbnu se.

Naposledy jsme se viděli ještě v minulém století, a když už se znovu setkáme, vypadá jako polekané štěně. Něco mu říká, že vše není v pořádku.

Zápach alkoholu, potu a kouře se zde mísí s vůní dřeva a tak vytváří cosi nesnesitelného. Přístav je jedna z nejhorších čtvrtí v Londýně a už si ani nepamatuji, proč jsem sem vůbec strkal nos. Ulice jsou po nocích tmavší než jinde a neustálý déšť s gangy z nich dělá místo, kterému se každý rád vyhne. Je to tu na stejné úrovni jako Whitechapel před několika lety. Stálo mi to vůbec za to?

„Ty jsi na frontě nebyl?" mluvím dále.

„Byl, na konci října. Pak jsem si všiml, že dost vojáků mělo docela odlišnou filozofii než já, tak jsem se chtěl zdejchnout. Nakonec jsem ale schytal pár ran do trupu a už to jelo."

„To zní vážně," zamumlám a prohlédnu si ho, ale nejsem schopný zaznamenat žádný náznak nedávného zranění. „Co z toho vylezlo? Vnitřní krvácení? Lehké perforování?"