Noc lunatikova

Zápis dvanáctý - O lsti a lži

21. prosince 1888

Uplynul měsíc od doby, co Pamela zmizela. Na Nový rok bych se měl vrátit zpátky do Švédska, avšak pakliže bude sestra stále nezvěstná a nebude tu nikdo, kdo by její věci přebral, přepadnou zpět na zbytek rodiny ve Francii. A nemyslím si, že zrovna oni by mi chtěli jejich majetek dát, neboť jediný důvod, proč mám ještě nárok na sestřiny věci, je její smlouva. Tudíž si zde ještě nějaký čas pobudu. To bude již podruhé, co se tak stalo. Snad jako bych se v tom vyžíval a dělal to schválně.

Ach, nemůžu se dočkat, až mi bude chodit i pošta mířena jí. Ironicky myšleno, samozřejmě. Vždy si nadějně myslím, že mi někdo něco poslal, jako třeba před týdnem, kdy jsem obdržel pozvánku na narozeninovou oslavu, ovšem zpráva je vždy pro mého sourozence...

Bože, dělám, jako kdyby mi někdo někdy vůbec něco posl̶a̴l̷.̶

22. prosince 1888

Zatraceně. Jeden zde nemůže ani dopsat zápis, opravdu.

Mezitím, co jsem včera psal v jednom z hostinců, jsem nad sebou uslyšel výrazné Zdravím. Vzhlédl jsem, a jakmile jsem tak udělal, přál jsem si, abych si raději dál hrabal na svém písečku. Od dveří se ke mně blížil hodinář. Mám to podezření, že chodí po celém Londýně a hledá mne v každém hostinci, jinak si nedokážu vysvětlit, jak je možné, že jsem na něj narazil zrovna tady a teď.

„Vypadáš sklíčeně," poznamenal a přisedl si ke mně. „Ale jistě, pane Attsone, můžete si sednout. A vůbec mi nevadí, že jste se ani nezeptal," zaznělo mi ironicky v hlavě. Již jsem byl skoro s to to vyslovit nahlas, avšak přerušil mne. „Mrzelo mne, když jsem se dozvěděl o zmizení tvé sestry."

„Děkuji," řekl jsem skepticky, přemýšleje, zda je jeho soustrast reálná.

„Na, spravíme to," usmál se najednou a než jsem se nadál, již odněkud vytahoval láhev s oranžovou kapalinou. Se svraštěným obočím jsem se na láhev podíval, zavřel svůj zápisník a poté rychle vstal.

„Toto nejspíše vynechám, obávám se," oznámil jsem, on však vstal také a s několika Ne mne strčil zpátky do židle. Byl minimálně o dvě hlavy vyšší než já, tak se mu to dělalo snadno.

„No tak, příteli. Tak aspoň na jednu pintu." Náhle vyskočil a začal se hrabat ve svém tmavém trenčkotu.

„Nejsme přátelé. A tak často nepiji," připomenul jsem mu.

„Tak začneš. A ještě jsme si ani nezahráli revanš!" Poté z jedné z kapes vyndal balíček karet.

„Ne, na to jsou mé neurony až moc cenné. A proč mám pocit, že se mne tu snažíte udržet?" On mne však nevnímal a již karty házel na stůl. „Tak dost," řekl jsem již rázněji a on se na mne podíval, „co chcete?" Na jiné lidi bych byl pravděpodobně vstřícnější, tento piják mi však začínal... pít krev.

„Trochu povyražení," pokrčil rameny.

Mávl jsem rukou ke dveřím a nevzrušeně si do něj rýpnul: „V nějakém nevěstinci ho budete mít habaděj. Hlavně ve Whitechapelu je poslední dobou praj veselo."

Zvedl se a já již tiše jásal, že mne nechá o samotě, on si však jen sundal kabát a upravil si pod ním zmuchlané oblečení – černý bavlněný kardigan s po loket vyhrnutými rukávy a bílou, hodně průsvitnou košilí. Chvíli jsem ho sledoval a jedinou věcí, na kterou jsem mohl myslet, byla vědomost, že kdyby mi jednu vrazil, pravděpodobně bych se probudil za měsíc. A člověk by si myslel, že někdo jako on bude mít pořádné pivní břicho...