Noc lunatikova

Zápis čtrnáctý - O očích a chladu

24. prosince 1888

Když jsem ráno dorazil, Sitta u mne hned byla a prohlížela si mne. „Připravený na misi?" Měl jsem již na sobě svou uniformu a ještě ospalé oči. Včerejší noc byla totiž jedna z mála, kdy se mi podařilo usnout, a vstávání jsem se snažil odkládat až do poslední minuty.

Také mne klidným udrželo to, že se mne nikdo ve slumu nepokusil zabít. Ať už to bylo tím, že jsem měl vztahy se Sittou, anebo mnou samým, bylo to příjemné privilegium.

Kalhotnice ani nečekala na mou odpověď a ihned dodala: „Nezapomeň – inspektor Abberline vychází ze svého domu v šest. V šest patnáct se na pět minut zastavuje na Spitalfieldském tržišti a poté pokračuje dál až do H-Divize. Mezi tržištěm a divizí ho musíš zastihnout ty s vážným dopisem, který ho pošle do Londýnské City. Pak už máš jen dvacet minut na to, aby ses zmocnil záznamů. Otázky?"

„Kdybys mi toto řekla již v sobotu, pravděpodobně bych tam šel ihned. Každopádně jsem si to nechal projít hlavou," oznámil jsem a ona povzdechla.

„A k čemu jsi dospěl?"

Zkřížil jsem ruce na hrudi. „Jak si mohu být jistý, že nelžeš? Že jakmile, co ti přinesu záznamy, si se svou bandou nesbalíš pět švestek?"

„Dala jsem ti své slovo," zachmuřila se.

„Ovšem jaký význam má? Když mi lhář dá své slovo, že již nikdy žádnou lež nepronese, je to jako věřit dnu, že je nocí," vysvětlil jsem jí důvod své obezřetnosti. Zúžila oči a povzdechla si.

„Pamela je má přítelkyně, nepoužila bych jí jako návnadu. Za koho mne máš?"

„Tohle není o ní. Hrozí, že přijdu o místo."

„To je pro tebe snad práce přednější, než tvá sestra?"

„Pamela mi peníze nevydělá," přerušil jsem ji. Vypadala zaskočeně a na chvíli se odmlčela.

„A já měla za to, že ti na ní záleží." Rty se jí zformovaly do tenké linky a oči viditelně posmutněly. Jako když dítěti řeknete, že žádný Otec Vánoc neexistuje.

„Záleží. Ale jinak, než by na ní záleželo jiným lidem," pronesl jsem. „Takže? Jaký jiný důvod bych měl mít, abych ti pomohl?" Sitta se zamračila.

„Dobrá. Nechtěla jsem přejít na tuto cestu, ale nedáváš mi jinou možnost," řekla. „Rozhodně mi nedělá problém se lidem omylem zmínit o tom, co za nemravnosti jsi dělal, než jsi přijel sem a proč jsi byl tak nadmíru šťasten, že ze Skandinávie zmizíš." Vyvedla mne z míry.

„O čem to mluvíš?"

Řekla to. Stačila jediná věta, aby se mi život přehnal před očima jako při smrti a aby mne polil pot.

Byla to ona, kdo četl mé zápisky. Avšak co všechno věděla? Na co narážela tu noc, co se mne poprvé pokusila zabít? Nemohla to být ta stejná věc.

Ach, těžký to úděl hříšníkův. Již ani sám netuším, za co mne zde kárá.

„Nevím, co tím chceš říct," chtěl jsem ze sebe vysoukat, ale nedokázal jsem to. Nemohl jsem lhát, i tak by to poznala. A tak jsem pouze, snaže se být naprosto vyrovnaný, pronesl:

„Musím ještě do své kanceláře. Mám tam důležité dokumenty, jež musím předat vrchnímu–"

„Zvládneš to do čtvrt na sedm?" zeptala se okamžitě. Pokrčil jsem rameny.

„Jestliže si vezmu kočár..." Zamyslel jsem se. Musel bych jet opravdu rychle, neboť cesta z Acru do Londýnské City trvala minimálně půl hodiny.