Noc lunatikova

Zápis patnáctý - O textu a písni

24. prosince 1888

Do své kanceláře jsem došel rychle. Ihned jsem začal hledat své dokumenty a prohledávat zásuvky u stolu, všechny poličky s papíry i desky kolegy, se kterým jsem měl kancelář společnou. Nakonec jsem je našel skryté v ruksaku u dveří. Položil jsem je na stůl a nepořádek okolo nich uklidil, aby bylo jasné, že to ony jsou to důležité.

Třem strážníkům jsem poručil, aby zítra do mé kanceláře přišli, každý v jiný čas, samozřejmě. Jestliže dokumenty uvidí na stole, předají je vrchnímu inspektorovi. Pokud tam nebudou, zeptají se inspektora, jestli je již obdržel, a pakliže ne, pravděpodobně jsem si je vzal sám. Toto byl velice důležitý plán, jenž by mohl lecco změnit.

Zprávy, poznámky, fotografie, to se v nich nacházelo. Všechny informace, které jsem o Gardě za celou dobu stihl zjistit. Nevěřil jsem Sittě, a kdyby se mne dnes rozhodla zabít, tento dokument by policii pověděl o všem. Otázkou však zůstávalo, zda se společenstvu nepovede utéct.

Když jsem vyhazoval poslední nepotřebné papíry do koše, přišel za mnou strážník podávaje mi malou obálku.

„Pane seržante," oslovil mne a po mém svolení vstoupil, „nesu jim dopis určený inspektoru Abberlinovi," řekl a ruku s ním ke mně napřáhl. „Je naléhavý, prý ho mají doručit oni."

A tohle bylo ono. Jakmile se dotknu toho listu, zapletu se do hry, která mi pravděpodobně zničí život, a nic na jejím konci nenaleznu.

I přes to všechno jsem se uvnitř cítil klidný, jako by se nic nedělo. Klidně bych se vrátil zpátky do Švédska, ovšem padlo by na mne podezření, a to zrovna dvakrát můj záměr nebyl. Měl jsem ji rád, věru, avšak jinak, než mají ostatní lidé rádi druhé, nedokázal jsem to však vysvětlit. Měl jsem ji rád stejně jako bratra... ne nikoli; já je miloval.

A to mne děsilo.

Podíval jsem se strážníku do očí a poté na dopis. Nakonec jsem si ho od něj přebral a letmo se ohlédl na hodiny na stěně, které právě ukazovaly za pět sedm. Poslal jsem strážníka pryč a naposledy zkontroloval dobrou viditelnost dokumentů na stole, když jsem si povšimnul lístečku, který byl na obálce lehce přilepen. Podíval jsem se naň a ihned rozpoznal Sittin orientální rukopis.

Hlásal změnu plánu. Inspektor Abberline dorazil na vyšetřování na východ Whitechapelu a jeho kancelář byla tudíž volná, což zvyšovalo šanci úspěchu. Nezaručovalo to však, že si inspektor nevzal záznamy s sebou.

Založil jsem list do náprsní kapsy uniformy, spěšně jsem vyšel ven a ihned se vydal směrem k H-Divizi Cestou mne potkalo několik policistů a popřálo mi Veselé Vánoce, já jim přání však oplatil jen ze slušnosti.

Když jsem prošel okolo Bartolomějské nemocnice, začalo sněžit a já si uvědomil, že jsem ve Whitechapelu nebyl již dost dlouho. Neměl jsem důvod sem chodit, kdybych chtěl vidět bídu a beznadějnost, podíval bych se na fotografii svého bratra.

Kvůli ženám procházejících okolo mne jsem si vzpomněl na Pamelu. Bílé vločky chycené v jejích jantarových vlasech, rudé tváře od mrazu, jistě by vypadala nádherně. Tato myšlenka popohnala můj krok.

Ještě jednou v životě mi udělá model k obrazu.

A je mi jedno, jestli při tom bude mrtvá.

Před budovou H-Divize jsem se na chvíli zastavil a nadechl se.

„Za tohle mne pošlou viset," zamumlal jsem si pro sebe tiše a poté se vydal dovnitř. Na chodbě jsem několika strážníkům jen kývl hlavou na pozdrav a dál pokračoval ke kanceláři inspektora, jež se nacházela v prvním patře.

Když jsem došel až ke dveřím, zabral jsem za kliku s nadějí, že budou otevřené, nebylo tomu však tak. Zkontroloval jsem tedy, zda v dané chvíli nikdo okolo nešel, a z kapsy, kde se schovával i uložený i dopis, vytáhl pár zámečnických nástrojů, jež mi dala Sitta. Vyháčkování mne učil otec, je tomu již však dlouhá doba, a proto mne Sitta celý předchozí den vše učila znovu. Řekl bych, že mi to před tím šlo, nicméně teď se mi dostat dovnitř vůbec nedařilo. Neustále jsem musel hlídat, zda za mnou někdo není, a také mi čas nepřál. Jestliže měl Abberline záznamy u sebe, musel jsem se poté ještě dostat za ním, a na to již mohlo být pozdě.

Několikrát patrem prošli lidé. Vždy jsem se jen opřel o stěnu a dělal, že neexistuji, ovšem čím více bylo svědků, tím více hrozilo, že vše dopadne špatně. Když se mi již popáté povedlo upustit napínák – otevírání zámků s koženými rukavicemi na rukách bylo mnohem obtížnější, než se zdálo –, začal jsem, ovládnut hněvem, přemýšlet, zda dveře nevyrazím. Nakonec však nejspíše Bůh nebyl doma a ozvalo se dlouho očekávané cvaknutí zámku jako rajské tóny. Rychle jsem vklouzl dovnitř.

Inspektorova kancelář byla dosti podobná té Sittině, dokonce i mé. Na stěně visela mapa čtvrti a na stole ležely nekonečné komíny papírů. Naštěstí jsem věděl, že by záznamy měly být v malých červených deskách, což mi hledání ulehčilo. Okamžitě jsem se vrhl k prohledávání zásuvek, složek i poliček, leč nic nikde, ani stopa. Začal jsem mírně panikařit.

Najednou se za mnou ozvaly kroky a ve mně trhlo. Stál jsem v tom momentu u stolu a prohlížel jeho povrch, zda záznamy nebudou tam. Ovšem nic.

„Kdo jste?" Myslel jsem si, že za mnou stojí Abberline, avšak když jsem se otočil, byl to jiný muž v černém kabátci zdobeném zlatým lemováním. Ulevilo se mi.

„Seržant Rowle, pane..."

„Inspektor Brook," představil se. Podal mi ruku a já ji přijal.

„Mám pro inspektora Abberlina naléhavý dopis," oznámil jsem a dopis ukázal, a když se po něm muž natáhl, dodal jsem: „Který mu mám předat osobně a ihned."

„To jdete ve špatnou chvíli, pane Rowle. Inspektor odjel s inspektorem Reidem do Scotland Yardu před půl hodinou," řekl a já jistě zbledl.

„Za kým a proč?" vyhrkl jsem a Brook ihned svraštil obočí nad mou zbrklostí.

„Velice mne těší váš horlivý zájem, seržante," řekl více než ironicky. Vyvedl mne z kanceláře a doprovázel mne dál k východu. „Odjel za panem Wellingtonem předat několik záznamů z vyšetřování." A červené desky byly jistě mezi nimi. Doufal jsem, že jsem tuto větu nevyřkl nahlas, nicméně inspektor nijak nereagoval, a tak jsem tedy jen nasucho polkl a v hlavě si nějak sestavoval plán, jak je dostat. Avšak vloupat se do Scotland Yardu? To bych již raději plaval nahý ve studené Temži. „Pravděpodobně ho již dnes a zítra nezastihnete," promluvil ještě. „Ovšem ve středu se zúčastní oslavy narozenin. Před tím byste mu ho mohl prakticky předat."

„Musí ho však dostat před odevzdáním záznamů."

„Poslyšte." Prsty si otráveně přejel po kořenu nosu. „Pan Wellington z nějakého důvodu odmítá návštěvy, tudíž pokud se k němu inspektor nedostane, dorazí na jeho oslavu, kde proběhnou i schůze. Pošlete tedy dopis po někom z pozvaných, aby ho inspektoru předal. Třeba po vašem bratru, pokud tedy plánuje přijít," ostře se na mne podíval a zašel zpět do budovy.

Mé srdce bilo jako zvon a ruce se mi třásly. Nikdy jsem nebyl tak nervózní jako v tu chvíli a jistě to ještě nekončilo.

Nějak se tam budu muset dostat.

A věděl jsem, co přesně Sitta naplánuje...