Noc lunatikova

Zápis sedmnáctý - O hrdosti k lotosovému květu

Kdysi

Nadešel den oslavy. Shlížel jsem se v zrcadle a neustále se otáčel na strany, abych se ujistil, že mi oblečení sedí aspoň přiměřeně. Měl jsem na sobě jeho tmavý kabát, pod ním sako a poté košili, která šla však vidět jen límcem, jelikož ji u výstřihu překrývala kravata. Připadal jsem si jako v kazajce a bál se, že jestli si zapnu i poslední knoflík, nebudu moci dýchat. Nechápu, jak někdo může tolik vrstev snášet, natož v nich chodit.

Černé vlasy, které byly v místech zbarvené do ryšava potom, co na mne Sitta nechala nafušovat nějaký přípravek, mi držely sčesané dozadu. Neustále okolo mne pobíhala jedna ze Sittiných pomocnic a patlala mi na tvář líčení, aby trochu zakryla rány na čele a jizvu v koutku.

„Hlavně se moc nepoťte," upozornila mne, jako bych to snad mohl ovládat.

Uhladil jsem si vlasy a s pohledem do zrcadla jsem si povzdechl. Bylo to zvláštní, dívat se na sebe, ovšem vidět někoho jiného.

Když pomocnice odešla, zastavila se za mnou sama Sitta. Také již byla oblečena – ve zvláštních šatech a s rozpuštěnými vlasy. Takový nezvyk, vidět ji v tom.

„Máš pozvánku?" zeptala se.

„Samozřejmě, v kapse."

„Přízvuk..." napomenula mne a já protočil oči.

„Zapomněl jsem."

„Jestli zapomeneš i tam, druhý pokus mít nebudeš." Posledních pár hodin toto říkala na vše – když jsem spletl body plánu, anebo se snažil dělat věci mou cestou. „Zvládneme to," povzbudila spíše sama sebe, „jen doufám, že se William nerozhodne vrátit zrovna dnes, to by bylo to nejhorší." Snažil jsem se na ni překvapeně nepohlédnout, avšak z mé tváře zaraženost přímo zářila. Nečetla si všechny mé zápisy, jinak by věděla, že bratr mimo zemi není.

„Jestli to někdo zjistí, přijdu o práci a–" pokračoval jsem dál jiným tématem.

„A já přijdu o své lidi a přítelkyni," přerušila mne. „Neplánuji utrpět takové ztráty znovu, tak se snaž," pohlédla na mne vážnýma očima. Přitakal jsem.

„Udělám to, co bude v mých silách." Nato kývla hlavou. Opět jsem se otočil k mému odrazu a snažil se zvyknout na to, že se ze mne stal třicetiletý chirurg s britským přízvukem čistším než křišťál, a začal si opakovat větu, že se v Indii roznesla horečka dengue, a proto jsem musel naléhavě odjet zpět do Londýna. Upřímně jsem si říkal, že jestliže na to někdo naletí, budu se ucházet o místo v Alhambře a prohlásím se za nejlepšího herce všech dob. Anebo mne pověsí a já budu moct s Williamem hrát odvety v Skitgubbe v posmrtném životě.

Najednou ke mně Sitta promluvila:

„Nastav ruku," pobídla mne, a když jsem tak udělal, vyhrnula mi rukávy všech vrstev, co co na mne byly natěsnané. Přiložila mi k zápěstí nějaký objekt. Vypadalo to jako obyčejná rukavice, ovšem na vnitřní straně měla přidělaný nůž. „Patřila tvému bratrovi, vezmi si ji... pro jistotu." Podala mi ji, já ji vzal do rukou a začal studovat. „Nandám ti to," nabídla se, já však uhnul.

„To ještě zvládnu sám, mám takový pocit," řekl jsem a otočil se od ní pryč. Povzdechla si a přešla ke stolu, o který se opřela.

„Tak na to jsem zvědavá. Hlavně to neznič," ušklíbla se a bedlivě mne pozorovala.

„Nesleduj mne, rozptyluješ tím mou pozornost," oznámil jsem a čekal, že se zvedne a odejde, avšak nebylo tomu tak.

„Musíš si sundat ty rukavice, které máš teď. To by byl pěkný začátek," popíchla mne.