noc, 31. srpna 1888
Byli jsme dva. Vždy jsme byli dva.
Když jsme jako hloupé děti pobíhali ulicemi.
Když jsme se spolu prali za pravdu každého z nás.
Když jsem mu říkal o hlasech, které slyším.
Když nás otec srovnával do řady a fackoval nás za způsobené problémy.
Když jsme chtěli postavit loď a odplout co nejdál.
A pak jsme najednou byli tři.
Když jsme spolu jedli u stolu.
Když jsme spolu chodili do kostela.
Poté jsem však pochopil, že jsme nikdy nebyli jen dva anebo tři, ale že na nás rodičům i záleží.
A bylo nás pět.
...
...
Čtyři.
Čtyři a poslední matčin list, kde stálo, že někdo z nás tří je levoboček.
Otec to udělal chytře, vzal si prostřední dítě – mne – poněvadž měl jistotu, že o mne matka v listě nemluvila.
I když si myslím, že to nebyla pravda.
Poté, co mne otec v šesti letech doslova unesl do Švédska, jsem o svých sourozencích slýchával jen málo. Pamelu otec údajně poslal k prarodičům ve Francii, Williama
ke strýci v Londýně.
Pak jsem ho viděl po dvaadvaceti letech
a zdálo se, že jsme zase byli jen dva.
...
Křik.
Někdo křičí.
Je to můj hlas, nebo cizí?
Proč křičím
když
sním?
ᵉ̵̘͓̔͑̚͘͜ᵖ̶̮̫̏͌̋̈́̋͒ᶦ̷̢̖͇͐́͒́̑̚ˡ̸̡̢̟̞̭̯̈́ᵒ̶̨̝̱̬̙̥͇̃́͂̀͝͝ᵍ̷̤͌̏͋ ̸̖̝̩͚͛͗̌̽̐̍ͅʲ̸̜͋̽̇̔ᵉ̴̡͚͖̤̦̔͘ˢ̷͈̘̘͔̄͌ᵗ̴̡̨͎̞̼̈́́ ̶̡̢̛̗̣̘̪͕̔ˢ̴̧̞̣͓͐͂̍͐͌́͘ᵗ̷̙͇̾̔̽̀̏̚ᵃ̵̫̾ˡ̴̧̮͈̼̃̂̈́͋͝ᵉ̴̡̛̯̲̭͗̂͑̕͠ͅ ̵̭̯͑ᵈ̸̡̟͕̟̺̫̰̂ᵃ̸̥̫͆̊̾̅̈́ˡ̴̺̣̹̀̃̿̌̈̎̕ᵉ̴̥̳̣̮͗͜ᵏ̷̛̦̉͆͛̂̚ᵒ̸̰̹͎̝͔̇͜
w̸̛̩͉͉͉͈̰͔̟̩͓̜̑̆̽̏̈͒̃́̆͐͛͠ɨ̶̰̱̈́͋̅̈́̃̚͠ƚ̴̢̭̥̝̰̈̅̇̔̍̈́̒̐̈̃̌̽͝ḹ̸̢̡͓͕̩͇̺͓̬̹͕͔̄͂̑̄̐̌̀͛̈͜͝ᶖ̵̡̖̬̜̦͍̲̱̦̪̓͐͊́̇͒̽̂͋̊͝ⱥ̶̧̢̡̱̲͇̼̼̗͍̹̜͇͇̔ᵯ̵̨̢̲̼̯̬̭͎̪̋̇̈́̅̀̄͜͝ę̶̧̩̭̞̣͇̖̄̀́̏
YOU ARE READING
Noc lunatikova
Historical FictionPan Rowle, jakožto mladý seržant, nikdy neměl problém s dodržováním rozkazů. Izolovaný od všech příbuzných kromě svého otce, málokdy poznal, zač je toho volnost. Když po dlouhé době navštěvuje svou sestru v Anglii, zdá se, že se od života plného na...
