Noc lunatikova

Zápis jedenáctý - O skryté čepeli

konec listopadu 1888

Bylo to již pár dní od doby, kdy jsem viděl Pamelu naposledy. Ráno jsem tedy nahlásil její zmizení a zařadili ji mezi pohřešované osoby. Vědomost, že nejméně polovina ztracených osob se již nikdy nenajde, mne znervózňovala.

Když jsem se vracel z práce, stmívalo se, ale i přes to jsem se rozhodl jít pěšky a chvíli se podívat na Templářský kostel. Byla to opravdu honosná stavba s ještě honosnějším malým parkem okolo, v jehož středu stála fontána obklopená nedalekými altánky. Za dne v některých z nich občas vyhrávali muzikanti a přidávali tak okolí, které tvořilo město mrtvých, veselou atmosféru.

Po nějaké době jsem se rozhodl jít dál. I když byl večer, po ulicích chodilo nemálo lidí. Silnicí vznešeně klusali koně s kočáry, dokonce i před vchodem do Temple Pier stál muž a točil s klikou kolovrátku a jeho hudba lehce tančila okolím. Noční Londýn bylo vskutku kouzelné místo, které si zasloužilo obdiv. Jen jsem doufal, že se nikde nezjeví William, ten zatracený hodinář, s lahví rumu. Stále jsem měl na sobě uniformu, a kdyby mne někdo ze strážníků náhodou viděl ve stejném, ba horším stavu jako naposledy, kdy jsem měl s hodinářem co dočinění, asi bych o ni velice rychle přišel.

Poté, co jsem prošel pod viaduktem, jsem se vydal podél něj ke kostelu Svaté Mary. A právě v tu chvíli se objevilo něco mnohem otravnějšího, než byl William.

Koutkem oka jsem na mostě zahlédl černou postavu. Moc dobře věděla, že ji vidím, jelikož se jen tak nazdařbůh opírala o zábradlí.

„Venku na noční procházce?" pronesl jsem směrem k ní a přišel pod most blíže. Myslel jsem si, že zmizí zpátky do stínů, avšak shodila svou kápi z hlavy, ani neváhala a seskočila dolů, pár stop přede mne.

„Spíš na vyšetřování," odpověděla Sitta a prohlédla si mou uniformu. „Seržant? Dnešní policie již opravdu zaměstná každého," frkla.

„Vražedkyně, vyšetřovatelka, co dál? Venčíš psy? Kartáčuješ koně?" Dělal jsem, jako bych její předešlou poznámku neslyšel.

„Vtipný jako vždy, koukám. Musím vyšetřovat na vlastní pěst, když je policie banda neschopných opičáků–"

„Nebo mají lepší věci na práci, než se zaobírat tebou."

„Netýká se tě to. Nemáš ani tušení, co–"

„A proto zde se mnou momentálně diskutuješ a sleduješ mne minimálně čtvrt dne, jistě. Anebo máš natolik silný pocit méněcennosti a výčitek, že jsi se mnou přišla skoncovat nadobro?" Naklonil jsem se k ní, až jsme se skoro dotýkali nosy. Mohl jsem díky tomu vidět její ránu na krku, již měla kvůli mně, a stopy po modřině na čele.

„Není slušné lidem skákat do řeči," řekla břitce.

„Stejně tak pronásledovat ostatní. Vypadá to, že bychom se oba měli naučit slušnému chování, kalhotnice," oponoval jsem a na chvíli mezi námi zavládlo ticho doprovázené našimi společnými pohledy do očí. Ty její již opět vypadaly jako zlato.

„Proč se prostě nevrátíš zpátky do toho svého vikinského zapadákova?" povzdechla si.

„V případě, že sis nevšimla; má sestra je nezvěstná. Nemohu jednoduše jen tak odejít."

„Opravdu? Ale ty přeci víš kde je, však?" pronesla ironicky a začala mne dokola obcházet jako sup. „Proto sis tentokrát nevzal kočár? Jdeš se ujistit, žes ji zakopal dostatečně hluboko?"

Cítil jsem, jak mi srdce poskočilo a krev v žilách se začala hnát rychleji.

„Jak se opovažuješ mne takto křivě obvinit, ty jedna malá–" otočil jsem se za ní s cílem ji praštit, leč jakmile jsem tak udělal, ozval se zvuk nože a Sitta k mému krku vyšvihla svou ruku. Zpod jejího rukávu na zápěstí trčel úzký, avšak ostrý hrot.

„Skrytá čepel? Blahopřeji k povýšení," vysoukal jsem ze sebe. Po polknutí jsem pocítil, jak se mi hrot dotkl ohryzku.

„Na to, v jaké jsi zde roli, až moc mluvíš. Nevíš, s čím si zahráváš," zašeptala výhružně. Na mé tváři se objevil úšklebek.

„To ani ty ne," zopakoval jsem její tón. Pomalu začala ruku stahovat zpátky k sobě, avšak než jsem se nadál, chytila mne za hlavu a hrotem škrtla přes koutek mých úst. Zakřičel jsem a rychle na ránu přiložil dlaň. Bolelo to. Tak zatraceně moc to bolelo.

„Teď jsme si kvit," řekla a dala se k odchodu. „Nashle příště, seržantíku." Odbytě mávla rukou na rozloučenou, přehodila si kápi zpátky přes hlavu a zmizela ve stínech jako přízrak.

Když jsem se dostal na světlo do Pamelina bytu, konečně jsem mohl vidět své rudé rukavice. Krev mi stále stékala po bradě až k límci uniformy.

Měl jsem ji zabít, kdyžse mi dostalo té šance...