Noc lunatikova

Zápis devátý - O hodináři a alkoholu

listopad 1888

Oblohu ovládla tma a já se čiše alkoholem motal přes zdánlivě nekonečnou pěšinu Leicesterského náměstí. Světélka, která visela na provaze obmotaným od jedné lampy k druhé, aby lemovala cesty, v kombinaci s okolními stromy působila jako hvězdy.

Poté, co jsem došel do středu, jsem se posadil na okraj fontány, jejíž voda vesele tekla.

V hlavě mi hlušivě hučelo, a když jsem vydechl se svěšenou hlavou, cítil jsem ve svém dechu pach rumu. Jistě jsem byl zelený jako sedma.

V podvečer jsem se domluvil s Pamelou, že ji doprovodím do jednoho z hostinců, kam chodila občas zpívat. Želbohu mne tam zastihl jeden muž, William (jaká vtipná shoda jmen, že?), u kterého jsem si již několikrát nechal opravit časoměr. A že to byl hodně výřečný muž. Pozval mne na partii šachů, poté ke hraní karet s nějakými dalšími lidmi, a nakonec na několik sklenek rumu.

Také mne jistě odtáhl i někam jinam, než byl hostinec. Jeho tvář tam zahaloval hustý kouř a výrazná květinová vůně mi mámila všechny zbylé smysly, které do té doby fungovaly aspoň na půl žerdi.

Pamatuji si, jak několikrát řekl: „Tak co? Která se ti líbí?" Rozhlédl jsem se okolo a setkal se s tváří nějaké ženy, nějakých žen, které se ihned zachichotaly.

̵̤̈́T̶͔̒řesou se mi ruce, když píši tyto řádky. Nyní mi totiž došlo, že mne nejspíše zarázoval kamsi do opiového doupěte, a co se dělo dále... raději nechci mít v paměti. Stačí mi vědomost o jistých dotecích jistých lidí na jistých místech. ̵̩̺̪̍̉ ̵̗̈́ ̸̘̱̦͊͐̓̋
̷͉̩̘̳̒

A tak, když jsem se na ulici podíval na hodinky, které byly opět rozbité, mimochodem, pravděpodobně bylo něco kolem jedenácté, a proto jsem se vymanil z Williamovy až příliš dobré nálady a trmácel se do bytu za Pamelou.

Na náměstí se mnou seděli ještě další dva muži. Jakmile se dávali na odchod, i já jsem se přinutil vstát. Tlak v mé hlavě se náhle zvednul.

Potom, co se mi podařilo dostat z náměstí a bez úhony přejít přes silnici, to byl k bytu jen kousek a vypadalo to, že se již nic neodehraje. Avšak pak jsem nad sebou uslyšel ránu, jako by pár nohou silně dopadl na střechu budov vedle mne. Nezastavoval jsem se, ani na sobě mírné rozrušení nedal znát. Ať už to bylo cokoli, nechtěl jsem tomu dávat sebemenší záminku si dávat větší pozor a mně tak ztížit příležitost se od toho dostat co nejdál.

Když jsem přišel do bytu, Pamela byla stále vzhůru. Sklízela ze stolu večeři a nádobí, které leželo na lince, a ukládala ho na své místo.

„To je dost!" křikla směrem ke mně, když jsem se objevil ve dveřích. „Měl jste mne doprovodit tam i zpátky, ne si tam rozehrát mariáš!"

„To byl whist." Zamračila se. Přešla ke mně a praštila mne mokrou utěrkou. Poté si povzdechla.

„Co je s vámi, bratře? Kdyby se to stalo před dvěma měsíci, omluvil byste se mi," utrousila ublíženě.

„Jsem unavený, promluvíme si zítra."

„Ach, vy jste unavený? Unavená mám být já z toho, že vás musím snášet v takových vašich náladách!" rozkřikla se a prošla okolo mne. Zastavil jsem ji.

„Vy jste si mne tu žádala v první řadě," připomenul jsem.

„Ano. Ovšem v té době jsem ještě nevěděla, že se opijete, i když vám dám přímo najevo, že chci, abyste šel se mnou. Že můžete někomu nemravně vyhrožovat, jako těm ženám v divadle. Co se s vámi děje, Di–"