Noc lunatikova

Zápis druhý - O tanci a lži

Někdy na konci srpna 1888

Věcí, kterou jsme měli s Pamelou společnou, byla láska k umění. Vždy jsem se chtěl nějakému uměleckému oboru věnovat, avšak nakonec jsem přistoupil na otcovo přání a započal cestu za postem inspektora. Ovšem ta vášeň, kterou jsem k práci potřeboval, mi scházela stejně jako jedno jablko v zahradě Eden. Proto jsem byl rád, že alespoň Pamela si svůj sen splnila. Bývala baletkou, stejně jako matka, a za to jsem ji obdivoval. Jednou však tančit přestala.

Stalo se to před několika lety, kdy se změnila a rozhodla se navést svůj život jiným směrem. Slavila ten den dovršení dospělosti, a tudíž otec svolil navštívit ji a prarodiče ve Francii a jako dar ji předal honosné zelené šaty.

... Vypadala v nich krásně. Jako noční luna, jako peříčka sněhu. Vedle ní bylo zlato kočičím, všechny obrazy padělkem, jako by její půvab nemohlo nic překonat. Ty šaty, ty se pro ni staly souzeny – jako pěnkavě zpěv, jako andělu křídla, byla pro ně osudem spletena.

Jenže někomu připadala až moc krásná. Ukradl ji. Přivlastnil si ji. A pak ji nechal ležet venku jako nějakou nechtěnou věc.

Ten ohavný čin odkrylo až slunce. Ležela tam, v kaluži krve zostuzena, s těmi překrásnými šaty roztrhanými... leč stále krásná. Snad nejkrásnější, jaká kdy byla. Krev, jež jí stékala po lících, se mísila s jejími rezavými vlasy a lepila je do tvrdých pramenů, jako by pršelo. Byla to nádhera, třebaže drastická.

Od té události jsem ji dlouho neviděl, avšak hodně o ní slýchával. Po pár letech se vrátila ke své práci, ovšem již netančila. Nikdy o tom, podle ostatních, nechtěla vést konverzaci a kdokoli, kdo se o to jen pokusil, narazil na slepou uličku.

A i já se jí jednou zeptal. I když... svým způsobem.

Bylo to již po nějaké době, kdy jsem se k sestře přistěhoval do malebného bytu blízko divadla Alhambra, kde pracovala, a Národní galerie. Ten den pršelo a byla pravděpodobně neděle, poněvadž si pamatuji, že nás zaskočil příchod listu.

Pamela ten prokletý papír skepticky vzala do rukou a přičichla k němu. Řekla, že voní po pryskyřici a otráveně si povzdechla, když ho otevírala.

„Jestli je opět od George tak – no jistě, že je od George!" odfrkla si a podala mi ho, abych jí ho přečetl.

„Prosí vás, nej, nikoli; vyžaduje, abyste ve dvě odpoledne přišla do divadla," přetlumočil jsem jí text ve zkratce. Sestra zamumlala tiché No jistě a bezstarostně odložila konvici, ve které se ještě vařila voda na čaj. „Ať je ten pan George kdokoli, pilný student angličtiny to nebude. Neumí ani korektně napsat slovo S pozdravem–"

„Pracuje jako dirigent orchestru k novému představení. Posílá listy často," přerušila mne.

„Třeba jen hledá záminku vás vidět." Na to se Pamela zasmála a otočila se na mne.

„Ne, ne, bratříčku. Tenhle morous má rád leda tak sebe! A stejně bych s ním nic neměla, nepotřebuji muže," řekla s úsměvem a vodou naplnila připravené šálky na stole. Na tváři se mi objevil úšklebek.

„Každá žena potřebuje muže."

„Dle čeho takto soudíte?" zeptala se řečnicky a posadila se. Vypadala vyrovnaně, leč i přes to se dalo vycítit, že je překvapena z mých vět. Neuvědomila si můj záměr, a to mne těšilo. V hrudi jsem cítil udeřit nelíčené potěšení, jak jsem si její slova motal okolo prstu. „To, co odděluje ženu od muže, je schopnost darovat život, jinak jsme stejní a každý si vystačíme sám. Avšak je to vše jako tanec. Někomu jde lépe tango, někomu flamenco," dodala.

„A balet? Komu jde lépe balet?"

„Balet... není vyhrazený. I když jsem ho tedy více viděla tančit ženy, tak bych řekla, že je to ženský obor. Záleží na tom vůbec?" Chvíli jsem byl potichu a sledoval ji, jak neslyšně fouká do čaje, aby se ochladil. Pihy na tvářích a nose, tentokrát kvůli šeru, neměla vůbec výrazné, jako by zmizely a ani tam nikdy nebyly.

„Proto již nejste baletka?" promluvil jsem opět. „Protože si nepřipadáte jako žena?" Když jsem to dořekl, praštila s šálkem o podšálek a chvíli němě hleděla na svou překvapenou tvář v odrazu v tekutině. Poté svraštila obočí.

„To jste plánoval celou dobu? Jste drzý, takhle mne... zmanipulovat," odsekla.

„Nezamýšlel jsem to zle."

„A jak tedy?"

„Zajímalo mne to."

„Nevěřím vám. Lžete, intencionálně." Nevěděl jsem, zda to byla otázka, avšak když se zvedla od stolu, dala jasně najevo, že o tomto již nehodlá dál vést konverzaci.

Neměl jsem jí za zlé, že o mne takto pomýšlela. Toto totiž náš otec vtloukal do hlavy všem – jeho mladší syn je neléčitelný patologický lhář.

Co činilo můj život v minulosti nepříjemným, byl fakt, že se otec stal mým nadřízeným a vždy měl poslední slovo. Naposledy jsem toho zalitoval, když jsem se díky konexím po sotva dovršené dospělosti zúčastnil vyšetřování vraždy nějakého hospodského ve Stockholmu a obvinění padlo na mého přítele. A samozřejmě, že když se na místě činu nenašlo ani smítko prachu, poliskommissarie Rowle se na mne s přísným pohledem a dýmkou v ústech otočil.

„Sergeante," zvolal na mne hrubším hlasem, než kdykoli jindy měl. Stačilo mi jen nařídit několika poliskonstapelům, aby se vydali hledat směrem k náměstí Brunkebergstorg a poté jsem k otci došel. Jakmile jsme stáli vedle sebe, připadal mi snad o dvě hlavy vyšší. „Mohu se spolehnout na to, že jsi nijak nemanipuloval s důkazy, že ano?"

„Jistěže." S touto odpovědí byla má hlava hrdě vztyčena. Avšak vypadalo to, že ho toto mé gesto ještě více popudilo a on se zatvářil přísněji, ba dokonce vytočeněji.

„Nelžeš mi? Máš skleněné oči a jistě měkký nos," poznamenal.

„Jsem nemocen," snažil jsem se bránit a on vybuchl:

„Tak chorý! Chřipku jsi měl na začátku měsíce, tož není výmluva!" Když se zhluboka nadechl a ještě více se nade mne povýšil, veškerá odvaha mu říct, že má předchozí věta nezmiňovala nachlazení, arci nemoc, kterou mám v hlavě, vyprchala.

Tedy aspoň tak jsem o svém problému četl – pouze jako o nemoci neustále říkat lži. Vždy to tu bylo se mnou, již od dětství. Vnímal jsem to jako svůj šestý smysl. Věděl jsem, co se člověk chystá říci a udělati, co tají, a později i o něm znát věci, aniž by mi je prozradil. Byly to však vše lži?

Nemohu si pomoci pocitu, že nelžu, nýbrž říkám bolestivou pravdu, ostatní to však viděli jinak. A tak jsme také skončili; já a otec, tváří v tvář, se znatelnou touhou mne uhodit. Na veřejnosti by to však nikdy neudělal, a proto jsem jeho naštvaný obličej sledoval až do závěru služby.

Až po jejím konci mohl totiž pořádně začít.

Prásknutí dveří mne opět probralo. Rozhlédl jsem se okolo, abych zjistil, co se vůbec děje. Pamela zašla do své ložnice, z toho důvodu se bytem ozval můj křik: „To se vás to tolik dotklo?" Chvíli mi odpovídala prachbídným tichem a poté se vrátila. V ruce svírala deštník a vypadalo to, že mou otázku stále nechá volně znít ve větru.

„Odcházím do divadla. Doprovodíte mne?" A já přitakal.