Noc lunatikova

Zápis osmý - O hercích a Hydovi

listopad 1888

V úterý budu oslavovat narozeniny. Je to zvláštní pocit, být na světě již dalších deset let a nevědět, kolik jich ještě bude. Zda nějaká vůbec ještě budou.

Pamela byla jako vždy sladká a darovala mi dar s předstihem. Nacházel se v malé obálce s úhledně psaným Pro mého nejdražšího bratra, která byla ozdobena červenou stuhou a mašlí.

„Otevřete to," pobídla mne a sledovala, jak si dávám nadměrný pozor, abych obálku ani stuhu neponičil. Uvnitř byla vstupenka na večerní představení. Na mé tváři se objevil úsměv.

„Jekyll a Hyde? Jak pozorné," pronesl jsem slova s úsměvem a vstupenku položil na stůl. „Asi půjdu sám, předpokládám."

Již několikrát jsem před sestrou o té knize básnil. Sice byla nová, ovšem i tak si mne dokázala získat. A to se moc knihám nestane, většina z nich je stereotypní a nudná.

Pamele však čtení knih nikdy nic neříkalo. Totiž, ráda četla scénáře nebo kratší básně, ale u knih se, dle jejích slov, nemohla soustředit na obsah.

Proto mne hodně překvapilo, když řekla: „Ne. Půjdu s vámi. Třeba se mi to bude líbit." Mrkla na mne a usmála se. „Překvapený?"

„Věru překvapený. Avšak mile," přisvědčil jsem.

Když se schylovalo k večeru, přišla za mnou do mé ložnice zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažil zapnout knoflíky na jedné z nových vest. Ještě stále jsem se nevyznal v anglické módě a nechápal jsem, proč má takový kus oblečení tolik knapp.

Pokojem se roznesl její sladký smích. „Co to děláte, vy moulo? Ukažte," řekla a přešla ke mně. Nakázala mi, abych se přestal hýbat, a začala všechny zapnuté knoflíky opět odepínat. Cítil jsem se zvláštně, když stála tak blízko mne.

Jako by mne něco uvnitř nutilo ji

ĉ̷̨̧̛̘̣̘̙͇͙̟̤̮͖̊̉̈́̓̿̓͐̒̃͋̈́̕͜͝ḣ̸̡̘̼̜̰̐͒̓͋͝.̵͍͍̘̟͖̙̜͔͆͛͌͗̆͐̃͗͐̑͊̓̔̾̾̑͘̕ͅỹ̷̦͚̙̈̿̌̾͗͑͐͂̀̍̈̾̒́͘͝.̷̖̘̜̤̹̘̖͔̖̞̰̀̂̔͋͌́̌̃̏̓͘ͅẗ̷̢̧͍͚̹̹̩̙̪̫̗̲̳͇́͛́̿̄̅̊͂̊͛̏̏́̽̓͋̀̆́͘ṯ̴͔͖͓̠̂̾̑̀̎͒̄̏͌̐̑̾ ̷̧̦͉̹̒̾͒͆̐̉̂̔̏̈́͌̆̏͆̀̍͆͘͘͠͝p̴̡̡̡͎͙͍̣̦͕͉͑̎̔̾̾̋̀̅̊̒̒̀̀̀͘̕̕ͅớ̸̢̢͔͍̮̟͔̖̼̬̘̳̫̣̥̗̫̳̹̹͔̀̓̌.̷̨̛͍̯̟̙̣̯͍̋̀̅̈́̎̊̓͐́̒͆̓͗̍̑̄̐͝ͅd̶̡̨̧̛̗̼̱͔̩̼̺̜̞̲̤̬̗̩̼̟̳̦̾̈̆̎̅̄̍̈̃̉̈̋̍̈́͘̕͝ķ̶̡̘̘̪̱̺̰̙̟̞͇͍͉̬̜̦͈̟͇̼̮͑͛̔̈́̅̓͠ͅǩ̵̢̧̛̼͔͍̳̣̠̭̹̟̼͉̝̮͕̗̼̤̤̙̈́̃̈́͐̎̈͊̈͋̑̉̓̐̉͋͌̒͘͘͘͝ͅͅm̸̧̨̛͚̺͎̰͕̯͖̹̹̥͚͔͕̱͔̟̭̭̦̑͋̓̎͑͂̐͋̆̀̕̕͝ͅ.̸̨͉̰͔͕̺̱̜͕͈̫̜̰̤̭̗̈́͐̒̎́͗̊̄̏̉́͌̓̽͋͑͑͠͠a̵̡̨̹̺̲̔̃̀̉̄̊̅̒͂̇̉̇̏͂̽͠.̵̛̛̭̮͈͕̦̼͉̙̩͇͕̫̈̾̓͌̆̓̂͋̎̏́́̃̇̃̾͘̕̚h̷̡̛̠͍̤͉̫̻̺͈͙̼̬̥̲̙̀̃͛̓͋̊́̈̓̌̋́͑̈́̃̈̈́͠͝ͅ.̶̱͙͇͕͎̝͚͙̮͚̰͐̆̐̅.̸̛̞̬͉̲͍̺̬͖̭̫̩̳͉́̏͛ͅa̸̳̻̹̱̲̪̖̹̥̎͑v̷̨̧͓̝̱͍̮̖̱̻̪̙̟͖̯̔̒͋̔̀̉͌́̑̆̈́͠͝.̵̧̩͚̝̲̩̞̦̤̞̺̥̲͚̅̓̎̃͛̎́o̶͓̯͎͒͆͌̿͛͌̋̃̒̾͛̋̆͛̅̒̚̚̕ư̷͕͍̯̞̺͎̥͎̅̂͑͛̈́̓̌́͊̒̇͂͂́̂̿̈́̾̃.̵̧͓̱̻̪̣̩̗̺͎̦̞̙͊̈́̈́̿͑͊̀͐ͅ.̷̭̣̹̯͉̯̹̦̱̙͕̯͚̤̅̽̒̌̏̀̇̈́͌̈́̄̌̀͠͝í̴̼̝̘̠̱̳́͊͊͐͒͐͝ͅv̷̢̨̨̛͍̫̳̭̳͔̱̝̤̮͖̲̟̩̝̘̼͍̤̋̐́̉̓́͛̓̃͛̽̂̔̇͌̾͒̕̚͜͜͝r̶̫̗͚͔͕̜͉̻͖̍̆̎á̸̡̛͚͒͑̇͋͐́̀͐͐͊̎͒̒̚.̴̢̡͚̬̲̻̩̲͓͖̙̩̪͚̠̾̂̈̀̍͑͐̊͒̈́͐̎̆́̈͗̈̀̇̍̓͝͝͝ͅž̸͕̺̪̹͓͇̹͋̍̉̿̂́̎́͆͌̔͆̔͌̍͝ẗ̷̡̥͙̯̫̖̪̗̣͉̣͖̻̦̙̫̥͕́̎̿̈́̂̕͠.̸̢̡̭̻̜͔̖̜͈̗͖̤̘̜̠̮͉̟̰̳͉̭̈̄̂̉́́̄̓̃͑̊̊͂̕͜ͅd̷̮̈̆͂͌̒z̴͇͔͌͜d̷̨̛̗͙͉̬̦̰͈͇̲̲͓̭̺̱̪̹̲̟͊̒̌͐̀̎̌̈́́̅̽̌̌̏̓͋̆̆͌͆͆͝ͅ.̵͎̩̖̘̞̘̦̩̆̋̇̑̋̏̏̉̑̌͝͝.

.̵͇̮̹̿̑͘.̶̛͎̳̕.̶̯̇Když zapnula poslední knoflík, podala mi kabát, jenž ležel přehozený přes opěradlo křesla, a naposledy můj vzhled sjela pohledem. Poté si povzdechla.

„Proč pořád nosíte ty rukavice?" Dala si ruce v bok a přísně se na mne podívala.

„Brzy začne zima. Tudíž je mi chladno," odpověděl jsem stroze a upravil si límec košile.

„Jsme v domě. Nemůže vám být zima," oponovala.

„Jsem teplokrevný."

„To přece nedává smy–"

„A není to jedno?" Kvůli mému křiku nadskočila. Udělal jsem pár kroků k ní a zašeptal: „Jestliže to někomu vadí, ať se mi to pokusí říct do očí." Najednou již nic neříkala. Jakoby zahanbená sklopila hlavu a kladně s ní pokývala.

V divadle jsem v hledišti želbohu neviděl žádnou známou tvář. Ačkoli pravda, kromě několika Pameliných přátel mne nikdo neznal. Nikdy jsem nebyl ten typ na přátelství. Nevadilo mi mluvit s lidmi, to vůbec ne, jen jsem okolo sebe nikoho nepotřeboval. Všichni jsou... nudní.

Během prvního dění jsem se několikrát ohlédl na sestru, abych z její tváře mohl vyčíst nějaké pocity. Mírně se usmívala a zrak neodtrhla z jeviště. Světlo, jež scénu osvětlovalo, se jí odráželo v očích jako plamen života. Svítilo jí na tváře, mírně pootevřené rty a na tu kůži, kterou její výstřih ještě odhaloval. Dozajista bych ji nakreslil, kdybych u sebe měl papír a tužku.

Avšak horší to bylo v druhém dění. Vedle mne seděly dvě postarší dámy. Najednou se jedna naklonila k druhé a řekla:

„Nadaný to herec." A druhá na to mrzutě odpověděla:

„Až moc."

A na chvíli zase utichly. Právě v ten moment mne bodla ostrá bolest do hlavy. Hlasitě jsem vydechl a přejel si po kořenu nosu, kde bolest začínala. Poté se druhá žena ozvala opět.

„Prý je ten herec Žid," poznamenala a druhá se na ni překvapeně podívala.

„Nemyslíš, že..." zadrmolila a přesunula svůj zaskočený pohled na dějiště.

Věděl jsem, na co narážela. Věděl jsem, co myslela. A to mne pomalu dohánělo k šílenství.

Již několikrát jsem ve společnosti slyšel, že Rozparovač musí být Žid. Někteří si tím byli i naprosto jisti. Možná to byla pravda a Židé jsou lidé, kteří nebudou obviňováni nadarmo. Ovšem nezajímalo mne to. Mým jediným cílem se stalo je konečně umlčet. Ach, jak já někdy nenávidím ženy.

Jakmile se k sobě opět naklonily, otočil jsem se na ně.

„Mohly byste přestat kejhat jako husy a nevydívat tolik nepotřebných slov?" zašeptal jsem k nim. Obě se na mne podívaly.

„Prosím? Co si to dovolujete, mladý muži?" Podrážděním mi poskočilo obočí.

Snažil jsem se uchýlit ke své staré metodě, jak se uklidnit–

F̴r̵e̶y̸a̵ ̵L̴e̵e̵,̶ ̴A̴n̴g̷e̴l̴ ̵H̸o̴w̸a̴r̴d̷,̸ ̴F̷r̴e̶y̶a̵ ̵L̷e̸e̶,̴ ̷A̸n̸g̸e̸l̵ ̵H̴o̴w̴a̶r̴d̴,̴ ̴F̶r̴e̴a̷y̵a̸ ̸L̸e̵e̴,̸ ̶A̶n̷g̷e̶l̶ ̶H̴o̷w̷a̷r̴d̸,̵ ̶F̵r̷e̸a̸y̴a̷ ̴L̶e̶e̷,̸ ̴A̸n̵g̶e̴l̵ ̷H̶o̸w̸-̴

–avšak nepomohlo to.

Zatnul jsem zuby a poté již o něco hlasitěji, arci stále klidně, pronesl:

„Ještě něco ceknete a budete si přát, abyste se místo se mnou zapletla s Rozparovačem. Věřte mi." Najednou jsem ucítil, jak do mne Pamela vrazila loktem. Když jsem se otočil zpět, setkal jsem se nejen s její překvapenou tváří, ale i s tvářemi lidí okolo. Všichni mne pozorovali, jako by mi hleděli až na dno duše.

Co se to se mnou děje?

C̷o̸ ̷s̷e̷ ̷t̴o̶ ̷s̵e̴ ̵m̶n̴o̸u̷ ̸d̴ě̷j̶e̵?̷ ̵ ̵

C̴̯̋̾ò̶͚ ̸̟́ͅs̶̞̐͘̕e̵̮̬̅̽ ̸̱̝͖̔͘t̶̟̤͛ò̸̴̧̖͒͒s̴͎̋̃̍e̴͈͊̈́ ̸̫̦̬͐̚m̴̞̝̂̿n̷̛̙̣̲̕o̸̹̊u̸͎̰͘ ̸̝̉͑̕d̸́̀͆͜ě̷̫͑́͠j̷͕̭̀ẻ̷̛̤̘̐?̶̷̘̝̪̑̐ ̵͓̣̂̎