Noc lunatikova

Zápis třináctý - O svobodě a řádu

23. prosince 1888

Pamatuji si, jak mne vlekl přes Devil's Acre. Nakonec mne nepodřezal, jak sliboval, avšak skrytý nůž mi držel neustále přitisklý k bedrům. Přišlo mi, že záměrně šel tam, kde se nacházely skupinky lidí, aby mne viděly. Člověk s policejní uniformou v Acru, zjevně zdejší druh zábavy na podívanou.

Doplahočil se se mnou až k nějaké budově, rozrazil dveře a hodil mne dovnitř. Jakmile jsem přelétl přes práh, narazil jsem zřejmě do dalšího člověka stojícího uvnitř. Ten mne hned odstrčil zpátky, a když místnost zaplavilo světlo, William zakřičel:

„Co děláš, ty idiote?" Přede mnou stál další muž, vlastně pravděpodobněji mladík. Měl výrazné kruhy pod očima a vypadal ospale. „Nestrkej do něj! Ještě zdrhne a já ho pak budu nahánět celou noc? To víš, že jo," dodal hodinář otráveně.

„To je nějak cennej? Fízl," cekl mladík nepříjemně, až jsem si myslel, že mi plivne do obličeje.

„Slečna Ibn-Al'Had ho tady potřebuje. A já ho sháněl po všech čertech celej tejden, takže jestli mu zkřivíš vlas, tak–" Mladík si však jen odfrkl a rozmáchl se po mně. Samozřejmě byl jeho úder pomalý. Vyhnul jsem se a loktem jsem mu vrazil do boku, že zakopl o vlastní nohy a padl k zemi. Vrhla se na mne nějaká dívka. Praštila do mého ramene, já ji však poté chytil za zápěstí, podrazil jí nohy a odhodil za mladíkem. Prostorem se mihl ještě jeden pohyb, než jsem však stihl něco udělat, osoba, jíž patřil, mne uhodila do břicha, a jakmile jsem se instinktivně předklonil, kolenem mi vrazila do obličeje a já také padl na podlahu.

„Ty se nikdy nepoučíš." Sitta. Shlížela na mne těma svýma zatracenýma zlatýma očima a mírně se šklebila. Poté se podívala někam za mne. „Dobrá práce, Millere," řekla a vydala se pryč, „vezměte ho a pojďte za mnou." William mne náhle sebral ze země a táhl kamsi do útrob budovy.

Ten dům vypadal ztrouchnivěle, špinavě a málo prostorně. Místo postelí obyvatelům sloužily pytle na sudech a soudě dle toho, jak byli vychrtlí, jídla také neměli přebytek. Nacházel jsem se v pravém srdci slumu, o tom jsem nepochyboval.

Dorazili jsme do místnosti, která vypadala jako pracovna. Na stole leželo množství papírů a na zdi byly vyvěšeny mapy. Jedna celého Londýna, posléze plány každé čtvrti. Hodinář mne pustil a nechal nás se Sittou o samotě.

„Jak se ti daří, Rowle?" řekla a začala se hrabat v listech na stole.

„Co má tohle všechno znamenat?" odsekl jsem nepříznivě. Letmo se na mne podívala a vzala jeden papír do ruky.

„Pojď blíž," pokynula mi a stránku položila na druhý konec desky.

„Jistě. A hned na to mne probodneš."

„Dejme tohle teď stranou," zamračila se. „Stejně nám oběma jde o stejnou věc."

„A tou jest?" Nevěřil jsem jí, prostě to nešlo. Pokusila se mne zabít, obvinila mne z vraždy, přičemž jich sama nesporně spáchala nespočet, a poslala na mne člověka, aby mne unesl. Co očekávala?

„Nalezení tvojí sestry."

„Ale," zasmál jsem se, „myslel jsem si, že jsem ji zabil."

„Byla to chyba, za kterou se omlouvám. Již jsem zjistila, že ji někdo unesl. Teď, kdybys byl tak laskav a přistoupil..." Udělal jsem tedy tři malé kroky vpřed. Usmála se.

„Kdo ji tedy unesl?"

„Jistí lidé. Říkají si Nová Dynastie a mají sídlo někde poblíž Westminsterského paláce. Dají se poznat snadno, mají od dlaně až po začátek paže jizvu. Něco jako společný znak." Ze stolu jsem si vzal papír a sjel ho pohledem. Nic o Nové Dynastii se tam však nepsalo. Zato mne překvapilo, jak výřečná žena byla.

Okolo sídla Dynastie jsem chodil často. Navenek působilo jako zasedací dům nějakého spolku hnutí za práva a spravedlnost. Před vchodem stáli dva strážníci a pouštěli do nitra jen lidi v černých kabátcích zdobených zlatým lemováním a odznakem s vyobrazeným lotosovým květem.

„A co po mně potřebuješ? Abych do jejich sídla nahnal celý policejní sbor? Nemožné," usoudil jsem. Sitta však zakroutila hlavou.

„Nikoli. O jejich sídlo se postaráme my. Potřebuju, abys–"

„My?" Povzdechla si.

„Dobrá. Vítej v základně Noční Gardy – to jsme my. Bývali jsme jinde, avšak od doby, co je tvůj bratr na služební cestě, nás pomalu ubývá a ztrácíme území."

„Můj bratr..."

„Většina lidí, co patří k nám, bývala zavřená v léčebně, protože to ti jistí lidé zařídili. Doktor Rowle nějak uskutečnil, že je propustili. Ale aby toho nebylo málo, mí lidé jsou teď zabíjeni po desítkách. Proto mi musíš prominout mou ostrahu proti tobě," podívala se na mne. „Dozvěděla jsem se, že má do Londýna zpátky přijet maršál Dynastie a já tě za něj mylně považovala. Omlouvám se. Obvykle se mi to nestává."

„Dobře, omluva přijata... ovšem částečně. Nemysli si, že si teď najednou přestanu hlídat záda," oznámil jsem jí a ona přikývla.

„To chápu. A partner, u kterého si člověk nemůže být nikdy jistý, je vlastně i příjemná změna," zasmála se.

„Ještě nejsme part–"

„Každopádně po tobě potřebuji toto: Policie ve Whitechapelu, kde jsme dříve pobývali, má u sebe stále nějaké záznamy s našimi jmény. Byla jsem informována, že je brzy obdrží maršál Wellington, a jakmile se tak stane, budeme stíháni více než kdy jindy. Musíš je získat," řekla a netrpělivě čekala na mou odpověď.

„Maršál... kdo?"

„Wellington. Nikdo z Gardy jsme ho zatím neviděli, tudíž jeho popis ti nedám, ale stejně ho nepotřebuješ."

„Dobře. Jestliže to tedy chápu správně, chceš, abych se vloupal do kanceláře vrchního inspektora Whitechapelu? Abberline mne nemá moc v lásce již teď, pokud mne tam najde při činu, bude to peklo. Proč tam nepošleš někoho ze svých lidí?" povzdechl jsem si.

„Jsi hluchý, nebo blbý?" zamračila se. „Říkám to tady celou dobu. Je pro nás nebezpečné se pohybovat kolem policie takto blízko. A jinak bych tak udělala sama, ovšem mám od tebe vykloubené rameno. Takže se tam dostaneš mnohem snadněji než já," dodala a otráveně pohodila rukou.

„To si tedy nemysli. Pracuji v Londýnské City, nikoli ve Whitechapelu. Nemohu se tam jen tak objevit. A k tomu všemu bude na stanici hodně lidí řešit záležitosti ohledně Rozparovače. Horší dobu sis opravdu vybrat nemohla," utrousil jsem. Zamyslela se a poté se na mne podívala s vážným výrazem.

„Závisí na tom budoucnost–"

„Já vím. Ale nemůžeš jen lusknout prsty a očekávat zázraky. Takhle svět nefunguje."

„Na něco přijdu. Ale musím vědět, zda s tebou mohu počítat. Takže?" Chvíli jsem mlčel, a nakonec jsem přikývl. Přistoupila ke mně a napřáhla před sebe ruku. „Bude mi potěšením s tebou spolupracovat, seržantíku."