Noc lunatikova

Zápis pátý - O letcích

Začátek září 1888

Nabírám domnění, že si někdo mé zápisy čte, neboť na pár stránkách byl nakreslený zvláštní ornament, tak jsem se okrajově zeptal Pamely. Ona ale o můj zápisník nijak nejevila zájem a řekla mi, že jsem to možná udělal já.

Jak si mohla dovolit mne takto opovážlivě urazit? Prosím, já – nadmíru perfekcionista? Takto ohavně bych stránky nikdy nevytrhal, to zaprvé. Zadruhé kreslím dokonale, možná více než to, a tak křivé čáry bych opravdu neudělal ani při záchvatu. Jak kdysi řekl W̴i̷l̴l̵i̵a̸m̴: „Pokud něco umím, náležitě to zvládnu provést i za tmy a ve spěchu."

Přísahám, že až najdu toho drzého lotra, který si čte mé osobní věci, neručím za sebe.

Jak nejrychleji mohu člověka udusit?

Každopádně jsem se včera ráno vzbudil s rázným bolem v hlavě. Jako by mi někdo zatloukl hřebík do zadní strany mysli. Balancovala ve mně malátnost.

Také jsem měl v noci nějaký sen, opravdu zvláštní, ale nepamatuji se jeho děj. Způsobil, že jsem se dvakrát vzbudil s křikem, což se mi nestalo již dlouho. Kéž bych se tak rozpomněl...

Nade vši pochybnost již bylo krátce po hodině polední, když jsem se vyšel z mé ložnice. Chtěl jsem se jít ven projít a pročistit si hlavu, a tak jsem doufal, že v salónku potkám Pamelu, abych ji na to upozornil. A také že ano, avšak neseděla tam sama. Naproti ní se na židli rozvaloval nějaký zvláštní muž.

Jakmile mne zahlédla, zavolala na mne jménem.

„Chci vás seznámit se svou přítelkyní," řekla, ukázala na muže před sebou a pozvala mne dál.

Přítelkyní? Žena s kalhoty? Bůh se mne snad snaží rozesmát...

Pamela se postavila a představila nás. Kalhotnice mi podala ruku a já ji neochotně přijal.

Sitta, podivné jméno pro podivnou osobu. Měla vysoké černé boty až nad kolena a pod nimi stehna kryta žlutými kalhotami. I přes to však měla košili s hlubokým výstřihem, jako by se chlubila, že je nevídanou ženou. Přes židli blízko ní si přehodila jakýsi kabát končící až snad na zemi. Její tmavé oči i vlasy a bronzová kůže mne utvrzovala v tom, že pocházela z Indie (pozn. ale přeci písmo, kterým psala, moc indicky nevypadalo, hlupáku).

Pamela mi o ní nějakou dobu básnila, že přijela dlouhou cestou z jihu, že umí německy a že má stejnou zálibu v cestování jako ona sama. Byla roztomilá, když se pro něco dokázala nadchnout. Její oči se vždy rozzářily jako lampióny.

Samozřejmě, zmínka o tom, jak se chystám ven, jí připomněla, že chtěla kalhotnici provést po Londýně a že musím jít s nimi. Nelákalo mne to. Jít po ulici vedle někoho jako Sitta totiž oficiálně patřilo na můj „rozhodně nikoli" list. Avšak muž občas musí vyhovět ženě, a tak jsem souhlasil.

Šli jsme tedy bez pochyb do Westminsteru. Rád jsem tam chodíval malovat, vždy se totiž našlo spoustu věcí k vidění, a i tentokrát jsem doufal, že budu mít čas si udělat aspoň nákres něčeho nového. Avšak doufání vzešlo nadarmo, možnost jsem měl jen jednu a to zcela krátkou.

Po přecházení okolo parku u Buckinghamského paláce se Sitta na chvíli zastavila u dítěte s novinami.

„Tento výtisk již doma mám, nemusíme ho kupovat," upozornila ji sestra. Její přítelkyně zakroutila hlavou, zkřížila ruce na hrudi, opřela se o plot ohraničující park a chvíli dítě, snažící se upoutat pozornost kolemjdoucích, poslouchala. Po jedné ze zpráv z chudinské čtvrti se zasmála a otočená na Pamelu se vydala opět dál po chodníku. Já je jako pes následoval.

„Bezproblémové město, že?" řekla ironicky.

„Ptala ses na okolí, ne na celý Londýn," utrousila sestra ublíženě.

„Já vím drahá, jenom tě škádlím." Poté jako by si najednou uvědomila, že jdu až několik stop za nimi. „Okrádám vás o čas, však?"

„Spíš o energii," usoudil jsem otráveně. Pamela se najednou usmála a chytila svou přítelkyni za ruku a s rozjasněným Tak si půjdeme sednout ji táhla k lavičkám do stínu stromů.

Celou tu dobu, co jsme tam seděli, spolu o něčem konverzovaly. Já jen tiše seděl a snažil se ignorovat tu pálivou bolest, která se mi nesla hlavou. Nejraději bych si nechal useknout čelo, které bylo jako vábnička na ta muka, jen aby to přestalo.

Zavřel jsem z toho důvodu oči a chvíli žil ve světě barevných a tančících mandal a

k̵̥̠̳̆d̴̟̙͂ÿ̸̙̦̲́́ž̶̳̑̊̀͜ ̴̗͔͕͌̂͝j̷̝̝̮̿͐s̴̝̈́̚͝ë̴͉́m̷̹̙̓ ̸̳̎͋̕j̴͇̭̞̾e̶͎̜͍̽̌̕ ̷͚̆̀ǫ̸̈̎͝t̶͚͍̀̚è̸̪̭̿ͅv̶̱̫̥̕ř̷̯̞͑͑̽e̶̝̲̿̅l̶̫̋,̵̺̓̏̎ ̵̪̖͍̀v̷͗͒ͅ ̵̛̩͉̞͒k̷͓̈́̾͝ǫ̵̘̬͐̋u̶͇̿̌t̴͓̜͊͋ͅk̶͓̺͈̐̕ụ̵̼̇̈̿ͅ ̴̦̼̩͂͂ǫ̴͉̉̉̇k̸̟͋̆̈a̶̘̟͋͌̈́ ̵̪͎͎̈́j̵̜̎͂s̸͕͌͝e̸͚̣̖̔̎͝m̸̰̖͉͊́ ̷͍͋̃̽h̴̡̪͘ọ̶͇̽̐̊ ̶̨̌̑̃z̸̺̿̃a̴͈̥͘͝h̴̪̱̻͒l̵̛̻͗̒é̷̝͈͗ḏ̶̨͆̈́l̴̫̿.̴̘͈̾͋̂

Pamatuji si, že mé srdce bilo jako splašené a prsty sebou začaly třást. Také, že jsem se omluvil sestře a odešel jsem.

Ale nepamatuji se kam.