Noc lunatikova

Zápis šestý - O vůli

Stavil jsem se podívat za Williamem.

Stále tam byl, celou tu dobu, nepřipadalo tedy v úvahu, že bych ho mohl vidět venku.

Šílím?

Zdá se mi o něm ve snech, v noci slyším jeho hlas.

T̴e̵ď̷ ̴s̴l̵y̸š̴í̶m̵ ̸j̵e̶h̸o̶ ̸h̷l̷a̵s̵..̶

Vyrůstali jsme spolu, od sebe jen pár let. Měli stejné zájmy, stejné cíle, tak proč se stal tak odlišným? Proč pociťuji hněv, jakmile si jen představím jeho tvář? Ach, bratře milý, nastal ten čas.

Musím to skončit, musím to skončit.

Ale jak?

„„̷̼̋̀̀Ẅ̵̮̟͚́i̵̭̗̖͛l̵̥̯̠͗ļ̶͝y̵̮͇̜̆͆̓ ̷̭́̓͝j̶̜̍̓e někde na služební cestě, ale měl by se brzy vrátit," říkala včera Pamela Sittě. Ale byla to lež.

Nikdy neodjel na služební cestu.

Nikdy neopustil Londýn.

Naplňovalo mne to podivným zvrhlým štěstím, že sestra nic nevěděla a nikdy to vědět nebude.

Ovšem Sitta se na mne vždy podezřele dívá. Ví něco, co by neměla?

Já na to přijdu.
Musím to skončit.
Musím to skončit.

° ° °

Včera jsem šel Pamelu doprovodit ke Covent Garden. Nedovolila mi jít celou dobu s ní, a tak jsem jen čekal venku.

Opět pršelo, proto byly stánky překryté plachtami a stáli u nich jen jejich majitelé, sestra zašla do jednoho z obchodů opodál a já stále postrádal deštník. Zajímá mne, jak dlouho to bez něj ještě v Anglii vydržím.

Po chvíli u mne zastavil kočár vínové barvy. Kočí se na mne ani neohlédl, stejně tak osoba uvnitř.

„Máte to?" oslovila mne černovlasá žena a vystrčila bledou dlaň z okna.

„Samozřejmě." Z náprsní kapsy kabátu jsem vyndal krabičku, která by se na první pohled dala zaměnit s pouzdrem na tabák, což byl také její účel. Obsahovala peníze – spousta peněz, že bych si za ně mohl zaplatit i vlastní služebnictvo. Avšak nebyly pro mne, bohužel, ani ode mne, naštěstí. Osoba si ji vzala a naklonila se k okénku blíže. Mohl jsem teď vidět i její rty ozdobené tmavou rtěnkou a uhlově černé oči.

„Potřebujete svést, pane Rowle?" optala se.

„Nikoli, děkuji."

„Nikoli? Opravdu?" zkusila to ještě jednou a prohlédla si mé mokré oblečení. „Jistě nám máte co říci."

„Opravdu nikoli."

„Dobře," zamumlala a otočila hlavu do nitra kočáru, neboť na ni někdo pravděpodobně mluvil. „Opatrujte se, tedy," řekla poté, hlavu opět zastrčila více do tmy a dala povel kočímu, aby odjel. Možná jsem se mohl zeptat, kam ty peníze mířily, nicméně ta léta strávená v řešení případů mi připomněla, že je lepší, když se člověk do takové věci raději nemotá.

Kočár již mizel na obzoru, když ke mně promluvil někdo další.

„Zdravím." Otočil jsem se, abych mohl pohlédnout do očí malé Indky. Pořád měla ty své kalhoty, ovšem další zarážející věcí na ní byl tabák v ruce. Zachmuřil jsem se. „Pokud se nemýlím, jste D–"

„Pro vás pan Rowle. Nemám rád, když mne někdo cizí oslovuje jménem," zarazil jsem ji a ona si odfrkla.

„Někdo by měl na vás vyvěsit cedulku ,Pozor, kouše', jste jako pudlpointr," ušklíbla se.

„Spíše setr," cekl jsem a nazdařbůh pohodil rukou.

„Čekáte na Pamelu?" mluvila dál. Nic jiného, než kývnutí a následné pozorování obláčku kouře, jenž jí unikal z úst, ode mne nedostala.

„Potřebujete něco ode mne?" zeptal jsem se po chvíli, kdy tam jen tak stála. Vypadalo to, že přemýšlí, co si vymyslet, nakonec pokrčila rameny.

„Je Anglie stejná jako Švédsko?"

„Nikoli. Kromě lidí, tedy. Ti jsou všude stejní."

„A proč jste se rozhod odejít?" Nedala si pokoj.

„Kvůli sestře. A také mi Skandinávie leze na mozek," uznal jsem. Přehodila váhu na druhou nohu a ve zlatých očích se jí zablesklo.

„Prý jste lhář," poznamenala a ušklíbla se. Svraštil jsem nato obočí. „Aspoň tak tedy tvrdila Pamela."

„Proč by to říkala zrovna vám?"

„Lidé si povídají za vašimi zády, pane Rowle. To je jejich podstata," pronesla jistě. Vteřinku jsme zase nic neříkali.

„Máte na mou sestru špatný vliv," vyčetl jsem jí a ona se zamračila.

„To vy máte na společnost horší." Přivřel jsem oči a otráveně si povzdechl. Vytáčela mne snad více než cokoli jiného. „Copak?" uchechtla se ještě. „Nejste zvyklý na to, že se vám žena snaží shodit ego namísto nohavic?"