Noc lunatikova

Zápis desátý - O noci lunatika a mordýřky

téhož dne

Když jsem za Williamem do Londýna přijel, začal pravděpodobně leden.

Po matce bratr zdědil větší sídlo na západu Westminsteru a také byl ve společnosti populární, stejně jako ona. Doktor William Rowle. Přišlo mi, jako by nebylo nikoho, kdo to jméno neznal. Pracoval jako chirurg a hodně často silně zaváněl oxidem dusným, takže každý vždy věděl, kdy je nablízko. Avšak když jsem ho tehdy navštívil, začínal se věnovat jakési frenologii. Nikdy jsem tomu moc nerozuměl.

Poté jsme se jeden den pohádali a já zase odjel zpátky...

Musím to skončit.

Musím to skončit.

Uklidil jsem několik papírů poznámek do zásuvky stolu a protáhl se. Měl jsem pocit, jako bych za tu chvíli zdřevnatěl.

Vydal jsem se do kuchyně pro sklenku vody. Bytem mezi nábytkem tančila tma a jediný zvuk tvořily mé kroky... a jemné, tichounké dýchání ve stínech za rohem chodby.

Na chvíli jsem zůstal stát a díval se směrem, odkud dýchání vycházelo. Poté jsem však usoudil, že jsem již znavený a mám slyšiny. Do kuchyně jsem tedy spěšně přešel a vodu rychle vypil a chystal se zalehnout do postele, leč poté mi něco silně vrazilo do hlavy a já sklenici upustil na zem. S hlasitým bouchnutím se roztříštila pod mýma nohama.

Když jsem se vzpamatoval, někdo mi hleděl do očí a u krku mne svíralo cosi studeného. Čepel.

„Ššš," špitla osoba přede mnou a více dýku přimáčkla k mé kůži. Čekal jsem, že rozbití sklenice probudí Pamelu a ona se přijde podívat, nač takový hluk, avšak nepřicházela. Mou pozornost tedy opět upoutala tmavá postava. Tón hlasu mi byl totiž povědomý.

„O co se snažíš, Sitto?" zachraptěl jsem. Její oči, které v té tmě vypadaly jako tekuté zlato, se zúžily.

„Dělám svou práci," řekla klidně. Škrtla s dýkou doprava, s cílem mi podříznout hrdlo, já se však v tom momentu natlačil co nejblíže k lince, aby její čin nevyšel a ona jen tak máchla ve vzduchu. Rychle jsem se přemístil od ní na stranu, přičemž jsem jí rukou vrazil do zátylku, aby se čelem setkala s rohem skříňky. Sykla a na ránu si položila dlaň.

„Jsi vražedkyně? Vskutku skvělé. Lepší přítelkyni si má sestra sehnat nemohla," řekl jsem ironicky a přejel si rukou po krku.

Stále dýchám, stále žiji...

„Kde tě Pamela sakra vyhrabala? V Devil's Acre?" Sitta se nato zasmála.

Byla až moc hlasitá přes vědomí, že Pamela spala hned ve vedlejší místnosti. V bytě se sestra tudíž nenacházela. Ale kde tedy?

Co se to děje?

„Nesnaž se být vtipný. Ničemu to nepomůže."

„Opak je někdy pravdou, kalhotnice. Kupříkladu jsem již mohl být tři vteřiny mrtvý. Ještěže jsem tak výřečný." Sitta na mne chvíli hledí a po chvíli pronáší:

„Ostatní mají pravdu. V nebi pro špinavé bezvěrce jako ty není místo." Kápi, jež má na hlavě, sesouvá dolů a já tak mohu vidět červený flíček, který se jí rýsuje na čele.

„Ach, takže o tohle kráčí?" směji se. „A já si myslil, že jsem něco špatného provedl. Avšak nikoli, já jsem odsouzen k smrti z důvodu, že nevěřím v pohádky," mračím se. Sitta se během mého proslovu uchechtává, nejspíše nad tím, jak absurdním pro ni jsem. „A nebe?" pokračuji. „To je pro mne moc daleko. A vykoupení od Hospodina, Alláha, Bráhma, Buddhy, anebo v co vše lidé dnes věří, mi nejspíše nepomůže."

„Není to jen kvůli tomu. Důvodů je spousta. Jak jsem říkala, jsi špatným vlivem pro společnost," hlesá. Poté si najednou odfrkává a padá pohledem jinam. „Sakra. Měla jsem s tebou skoncovat už ten první týden, co jsi tu byl. Ale ne, já si myslela, že na tobě není nic špatného. Prostý muž, nic víc. Očividně má každá mince dvě strany."

Měl jsem pravdu. Ví něco, co vědět nemá.

Vzdechám. „Násilí je ten nejhorší způsob jak dosáhnout svého cíle, má drahá."

„A proto tě rozsekám na kousíčky, ty zrůdo," cedí mezi zuby a ruku s dýkou vyšvihuje k oblasti mého břicha.

Je to zvláštní. Jako by mé tělo bylo s to předpovídat každý její pohyb, uhýbá i před tímto úderem. To ona však čeká. Než se naději, míhá se přede mnou a pěstí mi vráží do čelisti, následně jen vnímám, jak tvrdě dopadám na zem. Žena, sklánící se teď nade mnou, pevněji uchopuje dýku; její hrot míří na mou hlavu. Ještě stíhám uhnout a rukou nahmatat střep z rozbité sklenice a škrtnou s ním přes její hrdlo, každopádně to nevypadá jako hluboká rána. Syká a dýka jí vypadává z ruky, želbohu moc daleko z mého dosahu.

Je to brzo, příliš brzo. Nemohu zemřít takto, rukou vražedčinou–

Koleny mne drží u země a snaží se dostat k mému krku. Soustředím se na pohyby jejích rukou, které následně chytám za zápěstí a pokouším se jí ze mne shodit. Neúspěšně, ani se nehne.

„Přestaň odporovat něčemu, co ti bylo předurčeno!" křičí a vysmekává se z mého sevření. Než se stíhám vzpamatovat, již svírá mé hrdlo a něco dál vykřikuje. Nevnímám ji, jen vidím svůj život pomalu odcházet. Zrak se mi mlží a vědomí o světě odchází do ústraní, již ani nemám sílu tomu nijak odporovat. U plic mne pálí jako po vypití kořalky, pohmožděný krk již pomalu ani necítím...

Tak proč stále žiji?

Ucítil jsem uvolnění. Už jsem byl s to naposledy vydechnout, avšak tlumivé, ladné kroky se vzdalovaly. Nechala mne ležet na studené podlaze, zmrzačeného a přizabitého. Možná, že to byla zkouška mé vůle.

Mám já vůbec vůli dále žít? Nikoli.

Avšak musím to skončit.

Ještě je příliš brzo.

A tak jsem se nadechl... a myslil jsem, že se z té bolesti zblázním.

„Kdo vše má v tomhle prsty?" stihl jsem ještě zadušeně, tiše promluvit. Věděl jsem, že v místnosti stále stála a jen mne pozorovala. Možná se kochala tím, jak mne zřídila, a ještě přemýšlela, zda to se mnou neskončit.

„Dělej, mluv!" Znělo to spíš jako bezmocné volání malého dítěte, které hledá svou matku.

Nejdřív bylo slyšet jen stálé, zkažené ticho, pak se mi však odpovědí stalo němé Ne.

Odešla, beze slova, skoro beze zvuku. Až poté jsem se rozhodl pohnout.

Na tuhle noc ani jeden z nás nezapomene. Na noc lunatika a mordýřky.