Noc lunatikova

Zápis sedmý - O Jacku Rozparovači

9. listopadu 1888

Dlouho jsem nic nezapsal, vskutku. Musel jsem si vyřídit několik věcí a také zápisy trochu omezit, leč teď už by mělo být vše v pořádku. Tedy tak v pořádku, jak je to v mém případě možné.

Totiž, vždy když jsem v minulosti cítil tu mučivou bolest hlavy, bylo v okolí něco, co mne rozhazovalo z normálního stavu. A vždy jsem se to něco snažil nějakým způsobem vymazat. Kupříkladu ty zpropadené vidiny, jež neustále mám. Musel jsem kvůli nim doktora doslova prosit na kolenou, aby mi proti nim předepsal nějaké léky. Jak potupné.

Ale nepřestalo to, totiž ta bolest, nikoli vidiny. Nějakou dobu mi trvalo zjistit, co že mne neustále rozhazuje a přivádí muka, avšak pak to ke mně přišlo samo. V podobě novin.

Další vraždy „Jacka Rozparovače". Dvojitá událost ve východním konci Londýna.

Což na tom? Vraždy se dějí pořád, hlavně v chudinských čtvrtích. Bez vší pochybnosti i momentálně, zatím co píši tyto řádky, je někdo ve Whitechapelu zabíjen, nejspíš i dokonce právě Rozparovačem. Bude to jako se vším. Ve společnosti se to bude držet chvíli, za sto třicet let o tom již ani pes neštěkne.

Ovšem možná je můj pohled na věc zkreslený mojí profesí. (Vyšetřování, to je ta lepší část práce, na rozdíl od zbytku. Ach, jak moc mne tohle zaměstnání nebaví.)

Smetánka však měla jiný úhel pohledu. Pro ně nejspíše neexistují žádní hladovějící lidé, žádná děcka, která pochcípou samou prací, jak si můžou prdel udřít, jen aby si páni mohli nosit ty své posrané kabáty z bavlny...

Kruci, musím být rozhozený až moc, k vulgarismům se uchyluji opravdu málokdy...

Každopádně Pamela poslední dobou ztichla. O Rozparovači se dověděla teprve před dvěma týdny, takže to pro ni byla nová záležitost. I když jsem znal důvod jejího strnutí, nechápal jsem ho. Ale to já nikdy nebyl schopný soucítit s ostatními. A ne, že by mi to nějak výrazně vadilo.

Minulou sobotu jsem s ní zasedl ke snídani. Na stole ležely staré noviny, káva a pečivo, pro které jsem musel dojít já, jelikož sama nechtěla chodit ven.

Měla na sobě jalovcově tmavě zelené šaty s krajkami místo rukávů a u límce. Vypadaly krásně.

I když se snažila věnovat pozornost šálku kávy, viděl jsem, že její mechové oči občas zakmitaly k novinám. Jakmile jsem se zvedl k odchodu, tiše pronesla:

„Takhle jsem mohla skončit já."

A mně se v ten moment myslí prohnal obraz jejího bezvládného těla ležícího v tmavé uličce. Poté, co se po tomto činu před jedenácti lety dostala do nemocnice, jsem ji pořád maloval, ale jen v té póze, jen v tom momentu. Stále teď si občas ze zvyku začnu dělat nákresy kontury její tehdejší figury. Bílý papír totiž dokonale ladí k barvě její kůže, kterou to ráno měla; tak bledá jako pokožka nebožky a studená jako prázdno.

Aniž bych si to uvědomil, přešel jsem k ní a několikrát ji pohladil po jemné tváři. Líce měla napudrované do lehce růžové barvy a vypadala s nimi nevinně a čistě. Jako dítě, jako labuť, jako ovečka.

V dopoledne jsem byl ve své kanceláři na stanici, když dorazil inspektor Arnold a převzal si ode mne nějaké dokumenty od mého nadřízeného. Chvíli se motal okolo a pobíhal z jednoho místa na druhé, poté opět došel ke mně a nervózním hlasem se mne optal:

„Kde je inspektor Nairn?"

„Již ve Whitechapelu, pane." Otráveně si povzdechl.

„Zatraceně, s CLP je tedy domluva," zaklel nabroušeně. „A vy jste?"

„Seržant Rowle, pane." Arnold chvíli lovil v paměti, snad aby věděl, jestli po mne vůbec něco chtít.

„Syn Gabriela Rowla?" vyptával se dál.

„Ano, pane."

„Výborně, to by šlo," usoudil a sebral ze země jakýsi kufřík a rukou ukázal ještě na další dva. „Doprovodíte mne do Whitechapelu. Nemáme moc času, již tak tam všichni čekají dlouho."

„Omluvte mou zvědavost, pane, kam přesně jdeme?" chtěl jsem vědět, když mi svěřil zbylé kufříky a rychle odcházel pryč.

Šli jsme do Miller's Court – zapadlé ulice, kde průčelí domů byla zpuchřelá vleklým a mrzkým zanedbáním, vše pokrývala špína a ani na lidi nebyl pěkný pohled. Ten den jich tam stála spousta, ještě aby ne, když se tamější byt stal místem činu další Rozparovačovy vraždy.

Přešli jsme do menšího dvora. Několik policistů jsem byl schopen rozeznat – Abberline, Beck a lékař Phillips – identity ostatních však pro mne zůstávaly záhadou. Vlastně mne ani tolik nezajímaly.

„Psi byli odvoláni, okamžitě vyrazte dveře," promluvil ihned udýchaný Arnold.

„Co prosím? Nikoli. Nemůžeme je násilně otevřít," oponoval doktor, rukama začal máchat k jednomu z domů a něco vysvětlovat. Tomu jsem však pozornost nevěnoval.

V davu lidí, kteří hlasitě pokřikovali na strážníky okolo, jsem jasně viděl známou ženskou tvář vyzařující jasnou lhostejností. Sitta, tentokrát však nebyla sama. Po její levici stál malý muž s knírkem a loveckou čepicí. Něco jí říkal a ona na to odpovídala přikyvováním, její oči při tom mířily přímo na mne.

„Seržante Rowle," promluvil ke mně najednou mužský hlas, a tudíž jsem musel nechat Sittu Sittou a soustředit se naň. Otočil jsem hlavu a ihned se setkal s očima inspektora Abberlina. Měl jsem s ním tu čest již několikrát a vždy byl na mne nepříjemný, což mne udivovalo. Nevzpomínám si, že bych mu někdy křivdil. „Nemáte co na práci?"

„Nemám, inspektore. Až ve tři, což je za čtyři hodiny."

„Za dvě, je půl druhé," opravil mne s úšklebkem a já proto překvapeně pohlédl na své hodinky. Neustále se rozbíjely, od doby, kdy mi v dětství upadly na led. Budu si je muset nechat opravit, kruci. „Ocenil bych, kdybyste nám pomohl při rozrážení dveří, když už tu jste."

„Samozřejmě," kývl jsem a ještě se ohlédl zpět za Sittou, jež však již byla pryč. Mávl jsem nad tím rukou a následoval inspektora.

Párkrát jsem do oněch dveří kopl, ovšem ani se nepohnuly. A člověk by čekal, že v tak ohavné ulici bude vše z papíru.

„Budeme je muset rozbít," konstatoval jsem, nato hned došel nějaký hokynář a zaujmul mé místo. Cítil jsem, jak mne hanba pomalu stahuje ke dnu.

Po chvíli se dveře rozletěly dovnitř do místnosti a do něčeho vrazily. Doktor si odfrkl se slovy „Já vám říkal, že tím něco rozbijeme." a začal se plížit do pokoje plného krve.

Na posteli leželo zohavené tělo ženy. Slamník, na kterém se nacházelo, byl krví nasáklý, i polštáře a prostěradla byla potřísněna. Inspektoři se nahrnuli dovnitř a mne nechali stát pouze na okraji. Zápach železa a mrtvoly sílil každou vteřinou, že se občas někdo rozkašlal.

Mou myslí se prohnal obraz sestřina těla tehdy a najednou jsem pocítil výrazné napětí. Avšak v místech, kde být nemělo. Raději jsem se rozhlížel dál po pokoji.

Inspektor Abberline se skláněl u krbu a důkladně ho prohlížel. Když si myslel, že se nikdo nedívá, něco z něj vyhrabal a vložil do kapsy. Zachmuřil jsem se a chtěl již něco namítnout, on se na mne však náhle otočil a zakroutil hlavou. Bylo mi jasné, že pokud něco ceknu, dobře to se mnou neskončí. Inspektor se narovnal, prohodil pár slov o bolavých zádech a u límce kabátu si upravil jakýsi emblém ve tvaru květiny. Mezi rty mi unikl zaražený výdech.

Posléze mne i onoho hokynáře vyhnali ven a celý dvůr uzavřeli. A já bych byl raději, kdyby to udělali již od začátku.

Tyto věci mé mysli neprospívají.