Cursed ~ CZ

12. Léčitel

Shrneme si to. Moje vesnice je pod stínem smrti, cestuju s lamačema kleteb i když mě před nima jasně varoval děda v lese, mám spánkový deficit a smrdím jako vypuštěný rybník. Dnešek by zachránil jedině sud rumu.

Naštěstí Gray dodržel slovo a zanedlouho jsme zastavili u staré kovárny na konci lesa, zrovna když se spustil déšť.

*

Slezli jsme z koní a mířili pod střechu. Už jsem se těšila, jak se svalím na hromadu pichlavého sena, které se sušilo všude kolem staré budovy, najím se, a pak budu moci usnout za zvuku deště dopadajícího na plechovou střechu. Za cestování, jako bylo tohle, se člověk rychle naučí radovat se z maličkostí.
V tom udeřil silný blesk a můj kůň se polekal.

Příště si rovnou zakážu na cokoliv se těšit.

Namířil si to do lesa. Na nic jsem nečekala a hnala se za ním.

,,Azobe stůj!"

,,Daisy!" slyšela jsem tlumené volání přes rachot deště.

,,Hned se vrátím, daleko neuteče!"

Studená voda mi smáčela obličej i šaty. Nevadilo mi to. Po dlouhém dni plného sjíždění zaprášených cest to bylo příjemné, osvěžující.

Doběhla jsem do lesa a všimla si, že Azob už jen doklusává. V šeru jsem utíkala dál za ním.

,,Azobe!"

Udeřil další silný blesk. Nebyl to však jediný zvuk, jenž se nyní táhl tmavým lesem:

Prokletou jsi byla,
a prokletou zůstaneš,
zuby ostré jako pila,
v lese sama zůstaneš.

Přikrčila jsem se k zemi, jako bych čekala na ránu tupým předmětem z jakékoliv strany. Se zděšením jsem vydechla, v uších mi tepalo, ale běžela jsem dál. Na setinu času jsem se nemohla zorientovat v lese, přestala jsem vědět, kde jsem. Všechno zastínila ta slova.

Zmateně jsem následovala vyděšené zvíře. Vlastně jsme se teď v lese stali oběma lovenou zvěří. Oběma nám tloukli srdce strachem a nebylo radno zastavovat.
Jak jsem se hnala studeným lesem bez rozumu, v čemsi mi uvízl kotník. Nejprve mi příšerný strach nedovolil myslet na bolest, ale ve výkřiku mi nezabránil. Směs strachu, bolesti a hněvu se mi teď dral z hrudníku.

,,Daisy!"

,,Tady!" křičela jsem, ale nevím, jestli mi bylo rozumět.

Jako by moje snaha promluvit aktivovala bolest. Padla jsem na zem a zaryla prsty do vlhké půdy. Znovu se mi z hrdla ozval zvířecí řev.

,,Daisy!"

Kdosi ke mě přiskočil. Cítila jsem ruce na své tváři na ramenou a potom na končetinách. V šeru jsem poznala Graye.

,,Co mám na noze?! Něco mi ji drtí!" křičela jsem v zmateně.

,,Nepanikař. Chytila jsi se do oka, snaž se moc nehýbat."

V těžkých krocích a funění jsem poznala taky Yusufa.

,,No doprdele s pytlákama! Já bych jim urval-"

,,Yusufe!"

,,Co? Hlavy sem chcel říct!"

,,To je teď jedno. Potřebuju, abys přetrhl ten řetěz!" křičel Gray do deště.

V Yusufově siluetě jsem viděla, jak jedním trhnutím o koleno přerazil železný provaz.

,,Dobře, teď ji opatrně vezmi, já budu jistit zraněnou nohu!"

Cítila jsem silné paže, které mě zvedaly z vlhké studené země.

,,Tak poď květinko, vemem ťa do tepla," říkal Yusuf konejšivě.

,,Co Azob? Kde je?" ptala jsem se když jsem se chytala Yusufa a zmateně se rozhlížela kolem sebe.

,,Teď se soustřeď na sebe. Budeš ještě potřebovat zbytek sil."

*

V kovárně mě Yusuf opatrně položil na pracovní železný stůl, na který Milouš rozprostřel seno, které se tu všude sušilo.

Všimla jsem si, že ve staré peci plápolal oheň a déšť stále bubnoval do střechy.

,,Milouši, černou sedlovou brašnu!"

Opatrně jsem se podívala ke svým nohám. Železné zuby pytláckého oka byly zakousnuté do mého koníku, který vydatně krvácel. Ucítila jsem známý nepříjemný pach soli a železa, pach krve.
Měla jsem pocit, že s každým pohybem si zuby prorážejí cestu hlouběji do tkání až na kost.

Gray se teď kovu dotkl. Bolestí jsem zaúpěla.

,,Snaž se zůstat v klidu," řekl vyrovnaným hlasem.

,,Děláš si srandu?! To je nějakej zenovej koán?!" štěkla jsem po něm.

Ignoroval mě a podíval se na Yusufa.

,,Potřebuju tu věc sundat. Zvládneš ji rozevřít, až ti řeknu?"

,,Jasná věc, šéfe."

Milouš mezitím přinesl brašnu, položil mi ji k nohám a chytil mě za ruku. Pocítila jsem mdloby a vyčerpání. Bohužel bolest byla tak silná, že mi nedovolovala opustit vědomí.

,,Daisy, teď mě poslouchej," Gray mě chytil za rameno a skláněl se nade mnou.

,,S Yusufem musíme to oko sundat. To bude nejvíc bolestivé, potom už nic neucítíš, dobře?"

,,Ne, já to nezvládnu! Nezvládnu to Grayi!" třásla jsem se zimou, strachem a bolestí.

Jednou rukou jsem svírala Miloušovu a druhou jsem teď křečovitě chytila i Grayovu, kterou měl na mém rameni. Pustil ho a prsty mi sevřel ruku.

,,Vedeš si skvěle. Yusuf na to půjde opatrně a pomalu, kdyby to nešlo vydržet, tak řekneš, ano?"

Věděla jsem, že tvrzení spojující Yusufa a ,,opatrně" nelze dohromady. Nicméně jsem to chtěla mít za sebou.

,,Dobře, tak jo," drmolila jsem s drkotajícími zuby.

Milouš mě pohladil po mokrých vlasech a Gray se vzdálil opět k mým nohám. Oči mi sklouzly k ohni.

Divoce šlehal bičem, který se mi obmotal kolem pravého kotníku. Prokletou jsi byla...

Jako by tancoval a zpíval. A prokletou zůstaneš...

Začala jsem zase křičet, protože bolest teď byla téměř neúnosná. Zuby ostré jako pila...

Stiskla jsem ještě víc Miloušovu ruku. V lese sama zůstaneš...