Cursed ~ CZ

25. Setkání s bestií

Dorazili jsme za město. Na okraji útesu u starého dubu byla silueta.

Stál tam. Vyčkával. Jako dravec na kořist.

Ophiský klan se teď zastavil. Já také.

,,Ty jeden voláne, já bysom ťa naučil," ucedil skrze zaťaté zuby Yusuf potichu.

Gray mlčel. Milouš vše bystře pozoroval, ale taky se zdál být napjatý.

Vykročila jsem směrem k postavě a přišla do takové vzdálenosti, abych si mohla všimnout, že v ruce svírá střelnou zbraň.

Cítila jsem se jako bych šla katovi pod ruce. Vlastně i kat se mi v tuto dobu jevil jako daleko lidštější a příjemnější společnost.

,,Tak konečně...Překvapená?"

Jeho hlas s sebou přinesl vzpomínky ticha a mrtvých těl. Po zádech mi přejel mráz.

Přišel blíž a začal kolem mě kroužit jako sup.

,,Asi tě zájímá co mě k tomu vedlo, viď?"

Mlčela jsem. Snažila jsem se potlačit všechen hněv, vztek, který pulzoval kolem mě.

,,Co třeba odmítnutí? Ponížení? Zranění? Slyšela jsi o tom už někdy?"

Jako by si s každým slovem hrál a dal si záležet jak vyzní.

Rozhodla jsem se promluvit.

,,Nikdy jsem tě nemučila takovým způsobem, jakým se mi to teď snažíš rádoby oplácet. Neměl jsi jediný důvod zabíjet nevinné lidi. A přesto jsou mrtví."

,,Tak já neměl důvod. No vida a je to vyřešeno."

Zastavil přede mnou.

Semkla jsem rty.

,,No ne! Sotva se rozpovídala, došla nám slova!" začal se teatrálně smát.

,,Přilákal jsi sem svou matku. Hledala tě tady," začala jsem potichu, ale pevným a neodpustitelným tónem.

,,Chceš znát pravdu, viď? Dobře, uznávám, že je to fér. I popravovaní mají nárok na poslední přání."

Odmlčel se a podíval se ke skalám za mnou. Vzpomínal.

,,Hned po příjezdu do Přístavního města šla matka pro otcovy dopisy. Mezitím jsem vyhledal starého kletbáře. Prokletí jsem měl dlouho připravené a přesně věděl, kde kletbář sídlí. Kletbu zbývalo jen správně interpretovat. Hned po jejím zasazení, stařec zemřel. Asi měl slabé srdce."

Zatnul pěsti a čelist se mu napjala. Vypadal, jako by se ho snažilo dohnat svědomí, ale on vzdoroval.

,,Nechal jsem matce dopis. Stálo v něm, že jsem nešťastný plný zklamání a odjel jsem do Skalního města hledat vysvobození u šamanky. Napsal jsem jí, že mě tady najde."

,,Byla to tvoje matka..."

,,Matka. Matka, která ze mě akorát dělala perfektně neschopný nástroj k dosahování svých vlastních tužeb."

Na jeho tvář padal stín. Proměňoval se na bytost bez ducha a bez srdce, ovládaný hněvem a bolestí.

,,Jsi poslední obětí, Ferne. Pořád to můžeš zrušit," řekla jsem polohlasem. Oči se mi zalily slzami. Cítila jsem strach a vztek, ale postupně se ozývala i lítost.

,,Ano, jak říkáš, jsem poslední obětí. Já rozhoduji, kdy to skončí. Jsem teď pánem tvého času. Pánem tvého osudu."

Chvíli se odmlčel a pozoroval mě zlomyslnýma očima.

,,Víš, měl jsem dost času na přemýšlení a něco jsem zjistil. Ztratil jsem všechno, všeho jsem se vzdal. Je to jako bych zemřel... A tím získal nekonečnou svobodu a kontrolu. Nemám už co ztratit. Ale ty?"

Jeho oči sklouzly za mě. Zvedl ruku a namířil pistoli na Graye.

Trhla jsem sebou.

,,Ty se snad bojíš? Pravda, měla bys. Uvrhla jsi mě do temnoty. Setrval jsem v ní velmi dlouho a pomalu jsem se jí stal. Jsem teď tvou nejhorší temnotou, ale pouze díky tobě."

,,Nezastřelíš ho. Porušil by jsi tím několikaobětní kletbu," řekla jsem pevně.

,,Kdo říká, že bych ho zabíjel? Můžu ho ale bolestně zranit. Taková kulka do stehna, do břicha..."

Očima sklouzl zpátky ke Grayovi a zbytku mých přátel stojících opodál za mnou. Měřil si je pohledem zkušené lasice, která si přišla vybrat slepici do kurníku.

Snažila jsem se zůstat u přesvědčení, že si se mnou jenom hraje.

Ozval se výstřel a opět se plazil po vápencových skalách. K mrazivému zvuku se přidal i můj hluchý zvířecí výkřik. Cosi zařval i Yusuf a bolestný zvuk vydal i Milouš.

Gray se s bolestnou grimasou ve tváři chytil za pravou nohu. Padl na kolena. Milouš s Yusufem byli v mžiku u něj.

,,Grayi!"

Vrhla jsem se k němu.

V tu chvíli mi bylo jedno, že mám za zády bestii třímající zbraň v ruce. Bylo to jedno. Všechno bylo jedno.

Padla jsem na kolena ke krvácejícímu muži.

,,Vydrž," šeptala jsem a dívala se na rudou tekutinu pomalu zbarvující bílý písek.

Yusuf odtrhl kus látky ze svého pláště a podal mi ji. Přitlačili jsme ho s Miloušem pořádně k ráně.

,,Promiň. Je mi to tak líto," hlesla jsem.

Nedokázala jsem zastavit pláč.

Byl teď pánem mého času. Byl pánem mého osudu.

Gray vzal do dlaní mou tvář a upřel na mě oči. Ty chladné, modré Ophiské oči. Chytila jsem jeho ruce.

,,Sice se prohlašuje za pána tvého osudu a času, ale pořád je na tobě jaký konec tohle všechno bude mít. Nedopřej mu se tetelit blahem v tvých slzách, Daisy."

Palci mi přejel po mokrých tvářích.

V té chvíli byly moje ruce smáčeny jeho krví a jeho ruce smáčeny mými slzami. Jediný moment jako by byl zapsán mocnými písaři do vesmíru.

A já najednou věděla, co musím udělat.

Kývla jsem a Gray se i přes bolest dokázal usmát.

Dokázalo mě to zvednout ze země. Donutilo mě to vstát a jít. Jít zpátky k bestii.

Pomalu jsem se rozešla zpátky směrem k dubu na okraj útesu.

,,Tak co, už to cítíš? Tu bolest na hrudi. Pulzující a sžírající zevnitř. Tu, kterou jsi mi sama dala okusit."

Zvedla jsem hlavu a přes slzy na něj upřela pohled.

,,Všechno to utrpení jsem vydržela až do teď. A vydržím se dívat i na to, jak to skončíš. Dělej."

Začal se chorobně smát.

,,Jsi prokletá! Skončíš v pekle! Shniješ tam a budeš hnít navěky!"

,,Možná... Ale ty jsi zabil svou matku, Ferne. Zabil jsi nevinné lidi. Jsem si jistá, že pod peklem je ještě jedno místo a právě tam se chodí za takovéto činy. Ještě budeš prosit, aby jsi skončil v pekle jako já."

Fernovi vymyzel z tváře šílený usměv a změnil se v cosi jiného.

,,Nejhorší místo, kde jsem kdy byl, je tenhle svět. Nic horšího není."

Zvedl zbraň. Přiložil si ji k hlavě.

,,Nic horšího není," zopakoval a po tváři mu stekla slza.

Zmáčknul spoušť. Ozvala se třetí rána.

Než jsem stačila zavřít oči, viděla jsem jeho posatvu, jak se bezvládně zřítila z útesu.

Kletba byla dokončena.