Cursed ~ CZ

23. Když voda promluví

Šli jsme tmavou chodbou, když se ke mně Yusuf naklonil.

,,Dúfám, že nebudeme muset pít zase vývar z žabincu."

Vešli jsme do velké místnosti s částečně proskleným stropem. Visely odtamtud stejně jako v hlavním sále podlouhlé rostliny liánovitého charakteru. Všude byly rozestavěné svíce a vzuch voněl po vosku, levandulích a dřevě. Taky tu visely amulety a zvláštní dekorace, které jsem poznala ve skrýši Alpha klanu.
Sem tam nás pozorovaly oči starých kamenných zvířecích soch.

Uprostřed místnosti v mozaikové kamenné podlaze byla trhlina, kterou proudila podzemní voda. Jemně šuměla a prolomovala tak ticho pod vysokým stropem.

,,Je to riskantní a ne úplně povolené staré zaklínadlo, které se mezi kletbáři a mágy už neužívá. Ale za použítí k rozuzlení nebezpečné kletby nám snad nikdo hlavy sekat nebude," pronesla optimisticky Amani a zapálila svíce mávnutím rukou.

Přeběhl mi mráz po zádech.

Poklekla k trhlině s vodním živlem a přejela nad ní rukou, jako by odháněla neviditelná smítka.

,,Potřebuji vaši plnou spolupráci. Vlastníte něco, co by se pojilo k obětem kletby?"

Gray mlčky z kapsy vytáhl dámský přívěsek. Usoudila jsem, že ho u sebe nosil jako památku na Zaphiru.

Amani držela ustřižený pramínek tmavých vlasů madam Horrousové.

,,Potřebuji ještě tvůj, drahá. Dovolíš?" podívala se na mě.

V této chvíli bych jí kývla i na oholení celé hlavy.

Přistoupila ke mně s malým elegantním nožíkem a rychlým zkušeným pohybem zkrátila jeden pramen vlasů.

Se všemi komponenty se postavila k trhlině a gestem naznačila abychom šli za ní. Rozestoupili jsme se kolem bublající díry v zemi.

,,Nechci po vás nic než zklidnění vašeho nitra a soustředění se. Vše ostatní přijde samo. Není se čeho bát. Pouze bděte."

Se záhadným úsměvem se nadechla a pronesla formuli ve staré mluvě. Pustila předměty do vody, která je v mžiku odnesla neznámo kam. Plameny svíček se pohnuly a listy rostlin jemně zašustily.

Kolem nás se začalo rozlévat zvláštní teplo. Vzduch provonělo něco cizího a já pocítila náhlý klid. Zavřela jsem oči a nechala teplo procházet mým tělem. Zpomalil se můj dech. Jako bych v tomto světě usínala ale v jiném byla vzhůru. Bděla jsem.

Známým způsobem mi po chvilce zatepalo v uších. Promluvil hlas:

Mladý hoch z Vylkemu,
jenž zdál se hloupým být,
on objevil kletbu dívčinu,
začal spřádat temnou síť.

Syn a matka prchají,
před kletbou a smrtí,
do přístavu spěchají,
za kledbářem starým.

Hoch plný hněvu byl,
vysněnou láskou zrazen,
novou kletbu zasadil,
se srdcem těžším než kámen.

Kletba, jenž on uvalil,
tři oběti si bere,
on svůj osud podplatil
nikdo slovům neuteče:

Smrt milované soka,
jedna z nejkrásnějších kletbářek,
přinese mu muka,
lesem ponese se jeho nářek.

Smrt milované proklínače,
on navždy rozloučí se s matkou,
kolem ní smrt skáče,
Skalní město stane se jí hrobkou.

Potom poslední krok zbývá,
teď s pohledem upřenýn na nebe,
ten nešťastník, jenž proklíná
obětuje sebe.