Cursed ~ CZ

18. Luna Plena

Bylo to jako čekání na popravu. Vlastně ještě horší. Před popravou aspoň víte, do čeho jdete. Já jsem to dnes absolutně netušila.

Od rána se vše chystalo, rozvěšovaly se ochranné kytky, amulety, podivné zbraně... Jakobych už tak nezažila dost cvokáren.

Plán zněl jednoduše: bylo mi řečeno, ať od rána nic nedělám a pouze odpočívám.
Od soumraku do svítání potom zůstanu ve stanu a pořád budu pod něčím dohledem. Jupí...

*

V pozdním odpoledni jsem šla napojit Azoba k řece. Byla to poslední možnost před odchodem do stanu rozptýlit se jinou společností, než lidskou. Na to byl kůň ideální.

Hnědák sklonil hlavu a pil. Vypadal spokojeně. Hladila jsem ho po hladkých zádech a prsty zajela k černé tvrdé hřívě.

,,Dobré odpoledne," ozval se známý hlas.

Po mé pravici se neslyšně zjevil Izawel. U Graye jsem si na tiché příchody stihla zvyknout, přesto mě mystik trochu polekal.

Díval se před sebe, ruce měl za zády na kterých splývaly hladké bílé vlasy. Výraz měl uvolněný a když se na mě otočil, všimla jsem si mírného úsměvu.

Yusuf měl pravdu. Tento muž představoval samotnou decentnost a naprostou eleganci v jednom.

,,Dobré," usmála jsem se zpátky.

,,Voda. Pozoruhodný to živel, viďte? Dokáže ladně překonávat spoustu překážek, stále se žene s odvahou kamsi dopředu. Tušíte čím to?" pronesl pomalu a zaseněne pozoroval řeku.

Zvědavě jsem hleděla do jeho očí.

,,Voda odpouští. Nenechá se zlomit, kdejakým kamenem, nenechá se zranit a dokáže plynout dál i jakožto znečištěná lidskou rukou."

,,Narážíte na to, že lidé nemají ve zvyku vždy odpouštět, že?"

Na mou otázku potěšeně přikývl.

,,Odpouštět je občas velice těžké."

,,Ale ne nemožné," podíval se zpátky k vodě.

,,Chápu, kam tím míříte. Myslíte si, že bych měla odpustit tomu, kdo mě proklel. Ale jak? Ten člověk zabíjí nevinné. Tohle je přesně ten případ nemožného odpuštění, nemyslíte?"

Zavrtěl s klidným úsměvem hlavou.

,,Nemyslím si, že byste měla odpustit jemu, ale sobě."

Nechápavě jsem na něj pohlédla.

Vlídně se usmál.

,,Jsou tu hned dvě možné cesty. Ta první: když jeden odpouští, dvě duše jsou volné. Pakliže se domníváte, že si druhý vaše odpuštění nezasluhuje, existuje cesty druhé: neodpouštějte pro jeho zásluhu ale pro svoji. Odpuštěním získáte vnitřní klid a mír."

Lehce se ke mě naklonil a zvedl obočí.

,,A ten, slečno Holmesová, si přece zasloužíte."

Azob zvedl hlavu od vody a otřepal se. Izawel natáhl ruku a zvíře k němu došlo. Pohladil ho po mokrých nozdrách a po čele.

,,Pokud se vám zdá celý svět v chaosu, udržte si klid a balanc alespoň ve svém světě. Je to jediná možnost, jak v přetěžkých časech nezešílet."

Jeho oči mě sledovaly, ale nesoudily. Nečekal na odpověď.

Po chvlice se zase vlídně usmál.