Cursed ~ CZ

26. Osud

Čekala jsem, kdy se zhroutí svět, kdy mě spolkne tma. Kdy mi zmízí půda pod nohama. Kdy místo těla bude mé já definováno bolestí a lepkavou tmou.

Čekala jsem na chaos. Čekala jsem na prázdno. Čekala jsem se zavřenýma očima.

Čekala jsem, ale nic z toho se nedělo. Slyšela jsem jenom šumění listů starého dubu a dunivé zvuky moře.

Vítr sílil, nebe zůstávalo šedé, rudé slunce zmizelo.

Seděla jsem skrčená, zabořená v písku a odvážila se pootevřít jedno oko.

Byla jsem sama. Jen dub a já.

Mám se pohnout? Co když se pohnu? Co když je to povel k seslání mě do pekel?

Vítr mi přehodil vlasy do obličeje. Instinktivně jsem je odhrnula zpátky a nic se nestalo. Usoudila jsem tedy, že pohyby jsou bezpečné.

Rozhlédla jsem se kolem. Ophiský klan byl pryč. Zmizeli - tohle mě děsilo mnohem víc, než samotné prokletí.
Než jsme se v tom mohla více pitvat, u dubu jsem kohosi zahlédla. Smysly stále nabité adrenalinem rozeznaly Amani.

Nahlas jsem vydechla.

Došla za mnou a poklekla do písku. Objala mě. Nebylo nutno slov. Až v tento moment jsem pochopila, že jsem v bezpečí a celá. Zachycená.

,,Jaktože jsem pořád tady?" zeptala jsem se potichu, když se Amani odtáhla, ale stále mě držela za ruce.

,,Neviděl všechno."

Zavrtěla jsem nechápavě hlavou.

,,Tři oběti. Hned první oběť Fern přehlédl, udělal chybu: smrt milované soka. Sice Gray plnil roli soka, ale milovaná nebyla Zaphira. V době, kdy Fern kledbu zasazoval, už to neplatilo."

,,Takže Gray měl někde jinou? Proto se kletba nenaplnila? To tím chcete říct?" nechápala jsem, že něco tak mrňavého může zrušit silnou kletbu.

,,Ano, jinou. Ne někde. Přímo tady," usmála se na mě a stiskla mi ruce.

Hrklo ve mě. Bylo to jako facka. Ale jiná facka. Částečně příjemná.

,,Cože? To nemůže... vždyť já jsem jenom... Neumím ani šetřit slovy."

Amani se zasmála.

,,Je jednoduché něco vědět, tušit. Horší je to říci nahlas."

,,Neviděl všechno," zopakovala jsem nepřítomně a pořád to nedokázala vstřebat.

Podívala jsem se šamance zpět do očí.

,,Kde jsou?"

,,V bezpečí Skalního města. Graye ošetřuje lékař a léčitel."

Musím za ním. Musím ho vidět. Pak teprve budu vědět, že je opravdu po všem. Že je všechno, jak má být...

*

Utíkala jsem do prostorného skalního márístánu (takto tu všichni nazývaly špitál). U vchodu jsem vrazila do podsadité silné postavy.

Yusuf.

,,No ne! Dračico naša, pocem! Som tak rád, že si v pořádku!" zahřměl srdečným hlasem a pevně mě objal.
Zrovna z chodby vycházel i Milouš, takže ani on nebyl ochuzen o silné objetí.

,,Tak co Gray?" zeptala jsem se když jsme se konečně dovítali jako parta nadšených a vděčných starců, co právě vyzrála nad smrtí.

Yusuf se mi podíval do očí. Ty jeho byly zarudlé a lesklé. Poznala jsem v nich stopy po pláči.

Chytil mě za ruce.

,,Spí. Staraj sa vo něj, ňáký študovaný lékařky. Pěkný roby, ale co hlavně... vypadaj, že vědí, co dělaj."

S úlevou jsem kývla.

,,No na co čakáš? Musíš za ním!" zasmál se.

Má pravdu. Na co pořád čekám?

*

Spal v polosedu na lůžku. Stály u něj dvě ošetřovatelky. Jedna mu kontrolovala teplotu a druhá si cosi psala na kus pergamenu.

,,Dobrý den. Můžu? " zeptala jsem se potichu a odhrnula hedvábný závěs.

Jedna si mě měřila profesionálním pohledem zkušené lékařky. Asi jsem vypadala hrozně, nicméně mě s ním nechaly a vzdálily se.

Posadila jsem se opatrně na okraj postele.
Co mám vlastně říkat? Uslyší mě vůbec?
Rozhodla jsem se šetřit slovy.

Pozorovala jsem jeho hrudník, jak se pravidelně zvedá. Černé řasy, které se dotýkaly spodních víček. Končetina zraněná střelnou ránou byla ovázána bílým obvazem. Vypadal klidně, vyrovnaně a bezbolestně.

Nebylo místa na zemi, kde bych seděla raději, než vedle zraněného muže na okraji tvrdé postele.
Ta myšlenka přišla se strachem. Se strachem ze ztráty, opuštění něčeho, co jsem před chvílí objevila.

Odvážila jsem se dotknout jeho ruky. Byla teplá, příjemná. Stiskla jsem ji.

Pomalu se nadechl a pootevřel oči. Ty Ophiské modré oči.

,,Daisy Holmesová. No prosím... a šetří slovy," pošeptal.

,,Na to ti seru. Jak je ti? Jsi v pořádku?" vyhrkla jsem a naklonila se blíž.

Zasmál se.

,,Teď už ano."

Ruku mi opětovně stiskl a druhou mi položil na tvář. Sklonila jsem se k němu ještě blíž. Výraz měl uvolněný a v očích se mu lesklo cosi neidentifikovatelného.

,,Je po všem," zašeptala jsem s úsměvem a konečně uvěřila svým slovům.

Přejel mi palcem po líci. Tam, kde byly před chvílí slzy, bylo nyní teplo jeho prstů. Dlaní přejel k hrudníku a kdysi zlomené srdce utrápené žalem teď bušilo jako splašené. Páteř, která byla zvyklá na tíhu mrazu z prokletých slov, nyní hřála teplá dlaň.

Nebál se doteků. Nebál se polibků. Čekal na mě a já na něj a s každým nádechem, dotekem, přítomnosti toho druhého jsme se navzájem hojili z ran zasažených kletbou a vlastně i životem samotným.

Už nebylo potřeba dalších slov. Ve světě, kde se nešetřilo slovy a bylo neustále třeba něco říkat, se nyní mlčelo.

Sdíleli jsme čas a prostor. Sdíleli jsme mlčky svou bolest z předešlých let a zároveň se radovali z odchodu smrti, která byla tak zatraceně blízko.

K tomu slov zkrátka není třeba.

Jsem. On je. A to stačí.