Nezlomný [Ereri] (II. Díl) ✔

59

Věnováno: _palmtreeee_

,,Víš... No, j-já. Veselé Vánoce Levi!"
Řeknu rychle a natáhnu k němu ruku s malým balíčkem.
Pozvedne obočí, nad mojí nervozitou a usměje se. Balíček ode mně převezme.
On se posadí na pohovku, zatímco já zůstávám stát. Jsem až moc nervózní na to, abych si sednul.

,,To je-"
Vydechne, když balíček otevře a já si schovám obličej do dlaní.

,,Ř-říkal jsi, že je ti z-zima..."
Vydechnu.
Sakra, mám chuť se zahrabat někam do země.
Levi vymotá červenou šálu z papíru a roztáhne ji v rukou, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Chvíli ji propaluje pohledem a pak dá ruce dolů.
Trhnu sebou, když se zasměje. Cože?! On se umí i smát? To není možný. Stalo se něco? Má infarkt? Sakra, co mám dělat?!
Ucítím objetí.
Obejmu ho nazpátek.
,,M-Miluju tě, Levi."

,,Já tebe taky, Erene."
Vydechne.
,,Ani nevíš jak moc."
Dodá a dá mi pusu do vlasů.
Odtáhne se a vezme svůj balíček, načež ho předá mně.
Vlastně... To není balíček, ale tenká obálka.

Opatrně ji otevřu a vyndám list papíru. Rozevřu jej, načež k Levimu prudce vzhlédnu.
,,To je přece-"

,,Otoč to."
Přeruší mě.
Opatrně otočím list papíru s kresbou. Ano. Tou samou kresbou, kterou vytrhl z mého bloku a nevrátil ji. Co to znamená?
Text.

Zabodnu oči do textu. A pak do Leviho.
Který má na tváři nečitelný výraz.

Daleko od všech zkažených lidských duší
Leží jako na dlani
opuštěné smaragdové jezero
I když se někdy objeví netečné mraky
Vodní hladina
je tu vždy křišťálová,
jakoby nevinně vybízela ke hře
a když se v jezeře odráží zamračená oblaka vypadá vlídněji
než ve skutečnosti
v kráse těch smaragdových vod
se ztratila dokonce i sama oblaka
ale nikdo
se zde nikdy neutopil
na to je jezero moc laskavé
ale za to v tvých očích
krásnějších než tisíc takových jezer
jsem se já už dávno utopil.

Ještě chvíli tupě na onen text zírám, zatímco Levi se zatváří nejistě.

,,Já... Nemusíš si to vzít. Je to... Jen taková blbost."

,,Není to blbost."
Odvětím a on se zarazí.

,,Je to nádherný. Nevím... Neumím to popsat. Miluju tě. Hrozně moc."
Vydechnu a vrhnu se mu kolem krku.
Přitiskne mě k sobě blíž.

,,Levi... Proč ale ta kresba...?" Zeptám se nejistě, když se od něj odtáhnu a začnu onen obrázek zkoumat.

Posadí se, načež se zamračí.
,,Já..."

Zvednu zaujatě svůj pohled.

,,Měsíce jsem přežíval jen na tom bloku. Na té jedné kresbě. Jen díky tomu jsem se nevzdával a opakoval si, že tě najdu i kdyby mě to mělo stát všechno co mám a všechno co jsem. A... Změnilo mě to. A možná i trochu zničilo. A když jsem tě... Když jsem tě pak konečně našel. Došlo mi, že všechno co jsem, jsem musel ztratit, abych našel tebe. Patřím tobě, Erene. Celý. Jak tady před tebou stojím. Tenhle fakt nám nikdy nikdo nevezme. A ta kresba je toho důkazem."

Vydechne a já si setřu slzy na tvářích.

,,Miluju tě, Erene."