1.kapitola

2.3K 54 0
                                    

,,Angee," vypískla kamarádka do mobilu.

,,Co je?" Zamumlala jsem a protočila oči. Věděla jsem, že to bude nějaká blbost jako vždy.

,,Už si viděla kdo bude v příští show?" Zapištěla.

,,Nemám tušení kdo bude v té pitomé show Ester a abych pravdu řekla je mi to jedno," zamumlala jsem a chtěla položit telefón.

,,Bude tam jeden hokejista z Washigtonu Capitals," zařvala nadšením tak moc, že jsem si musela dát mobil dál od ucha.

,,Fakt super," pronesla jsem ironicky.

,,Tebe to nezajímá Angee?" Zeptala se trochu smutně, ale mě to bylo jedno.

,,Ne opravdu mě to nezajímá Ester," pronesla jsem co nejsrdečněji, ale asi se mi to nepovedlo.

,,To by, ale mělo. S tvými rodiči jsme tě tam přihlásili," zamumlala.

,,Co, že jste?" Zařvala jsem a než něco stačila říct, položila jsem telefon a seběhla schody do patra.

Procházela jsem místnosti a hledala rodiče. Nakonec jsem je našla v obýváku u televize. Stoupla jsem si hned před ní.

,,Děláte si ze mě prdel? Jak jste mě mohli přihlásit někam o co nemám absolutně zájem?" Řvala jsem na ně. Máma se na tátu podívala s obavama v očích a otec? Ten se pouze pousmál.

,,Dostala jsi spousty příležitostí jak se zlepšit. Využila jsi nějakou? Ne," spustil. ,,Tak si laskavě nestěžuj. Třeba ti ten měsíc v Americe pomůže k tomu aby jsi se k něčemu přiučila, v něčem se zlepšila a celkově se nad sebou zamyslela."

,,O nic takového jsem se vás neprosila," vyprskla jsem.

,,Mě, ale nezajimá o co jsi prosila a o co ne," zamumlal. ,,A měla by jsi jít balit, za 6.hodin musíš být na letišti."

,,Nesnášim tě, ne tě, vás," řekla jsem a opustila obývák.

Jsem divná? Možná. Kdo by nechtěl stravit měsíc v Americe co? Já si to přála vždy, ale ani jednou mé přání nebylo vyslyšeno. A teď tam musím jet, jen proto abych měsíc bydlela s nějakým debilem, měsíc v jeho bytě, domě nebo v něčem podobném.

Tohle jsem fakt nikdy nechtěla.

xxx

,,Angee Jesetská?" Zeptal se mě na letišti nějaký chlap. Pouze jsem k němu zvedla hlavu a zkontrolovala čas.

,,Máte 10.minut zpoždění," pronesla jsem povýšeně. ,,Ať se to neopakuje."

,,Co prosím?" Vyjel na mě, tak že jsem zůstala stát jen s hubou dokořán. ,,Jestli jste doma měla všechno naservírovaný pod nos, tak tady si na to nezvykejte. A jestli se Vám to nelíbí, tak můžete jet taxíkem."

,,Omlouvám se," řekla jsem co nejvlídněji.

,,V pořádku Angee, můžete si nastoupit," usmál se a otevřel mi dveře od auta.

Pak mě jen městem dovezl bůh ví kam.

Měsíc s hokejistouKde žijí příběhy. Začni objevovat