Měsíc s hokejistou

2.kapitola

Seděla jsem ve studiu a všechny kamery mířili na mě. Byla jsem z toho nesvá.

Rozhlédla jsem se po dalších dívkách, který zde byli a přemýšlela co tu vlastně dělám. Nebyli krásné, ale doufala jsem, že si ten kluk vybere jednu z nich a mě dá pokoj abych mohla jet zpět domu.

,,Tak dívky už zde máme nastoupené," zasmál se moderátor. ,,Ale mám pocit, že nám tu někdo chybí. Přivítejte prosím Jakuba Vránu," zařval a studiem se rozezněl potlesk.

Otevřeli se dveře a v nich se objevil vysoký modrooký blonďák ve smokingu. Byl opravdu pohlednej, ale stejně jsem zájem neměla.

,,Takže Kubo, co nám o sobě řekneš?" Zeptal se ho moderátor, když se usadil do křesla.

,,Tak jsem hokejista. Hraju za Washington Capitals a loni jsme vyhráli Stanly Cup."

Jak se chlubil, idiot.

,,Jsem sportovně založený, takže jsem furt v pohybu. Ale nebudu vám tu lhát tak se občas rád vyvalím na gauč s pivkem," zasmál se a ve tvářích se mu udělali ďolíčky.

,,Tak co na to říkáte dámy," řekl moderátor a otočil se k nám. Všechny holky si začali něco šuškat. Nechápala jsem to. Nebylo na něm absolutně nic atraktivního, tedy až na jeho pohled, kterým mě absolutně zhypnotizoval.

Ani jsem nevnímala otázky moderátora na které se ptal. Tedy dokud se nezastvil u mě.

,,Co prosím?" Zeptala jsem se a svůj pohlad přesměrovala z toho hokejisty na něj.

,,Co nám na sebe prozradíte vy?" Zeptal se a čekal na mou odpověď.

,,Já nemám co, nejsem něčím zajímavá," odpověděla jsem pevně a doufala, že tím mi dá pokoj. Nedal.

,,Ale notak, každý je něčim zajívavej," usmál se a otočil se na publikum. ,,No není to tak?" Zeptal se a publikem se ozval divoký křik.

,,Každý možná jo, ale já jsem vyjímka," zamumlala jsem a tím ho odpálkovala. Díky bohu.

xxx

Vyhlášení. To byla snad nejdelši půl hodina v mém životě. Nechápala jsem jak jsem se s mým přístupem mohla dostat tak daleko.

Těšila jsem se pouze na to až si ten kluk vybere a já vypadnu zpět domů.

,,Teď je ta část na kterou tu všichni čekáme," naznal moderátor a otočil se k tomu klukovi. ,,Takže Kubo, kterou dívku si vybereš?"

Nastalo hrobové ticho. V publiku nikdo ani nepípl. Ten kluk se po nás rozhlížel, vybíral si tu nejlepší kořist.
Jeho pohled se zastavil na mě. Nenápadně jsem zakroutila hlavou. Nechtěla jsem aby mě vybral.

,,Beru dívku číslo pět," zamumlal a publikem se ozval jásot.

Oddychla jsem si, tedy dokud ke mně nezačaly ostatní dívky chodit a gratulovat mi. To já byla číslo pět.

Nevyšlo to. Budu tady muset trčet s nějakým debilem.

Teprve teď jsem si začala uvědomovat kdo jsem a co jsem rodičům způsobovala za bolest. Jako vždy, pozdě.