Sign On Right Wrist

Loui 1

Za chvíli mi bude 17. Tak moc se těším. Víte proč??

Každému, kdo dovrší 17 let, se objeví na jeho narozeniny na zápěstí pravé ruky věta. Věta, kterou vám řekne vaše spřízněná duše, když ji potkáte poprvé.

Na tenhle okamžik jsem čekal fakt dlouho. Celých 17 let. Všude jsem o tom slyšel. Viděl už tolik frází, co měli napsané lidi na pravém zápěstí. Viděl jsem lidi, co byli šťastní se svou spřízněnou duší. Tak moc jsem si přál si najít takového člověka, co by mě miloval takového jaký jsem. Doufal jsem, že mě bude milovat jako malého (i když si to nechci nikdy přiznat), hědovlasého kluka s velkým až skoro holčičím zadkem, co má rád květinový věneček ve svých jemných, hnědých vlasech sčesaných do patky na pravou stranu. Prostě chci, aby mě ten člověk miloval jako mě, jako Louise Tomlinsona.

Doufal jsem, že nějak urychlím čas jako Pán Času. Nestalo se. Musel jsem čekat. Dlouho. Až jsem se konečně dočkal. Mé 17. narozeniny se blížily závratným tempem. Až nadešel ten den.

Den mých 17. narozenin.

Radostí jsem nemohl ani dospat, proto jsem vylítl z postele už v 8 hodin. Celou cestu do koupelny jsem si pobrukoval text mé oblíbené písničky Why od Sabriny Carpender.

"You like New York city in a day time.
I like New York city in a night time" tuhle část jsem měl obzvlášť nejraději. Nutila mě přemýšlet o tom, jestli moje spřízněná duše bude podobná té mé a nebo bude úplně rozdílná. Ani nevím, jestli jsem chtěl, aby byla stejná. Nejspíš by mě to nebavilo. Chci, aby jsme byli v něčem stejní, ale nechci, aby jsme byli úplně jako přes kopírku. Nebyla by to sranda a taky by v tom nebyla ta potřebná vášeň, kterou jsem ve vztahu chtěl a potřeboval. Miloval jsem tuhle čas proto, že jsem chtěl někoho, kdo bude můj protiklad (což jsem si uvědomil až později), ale zároveň se budem přitahovat jako dva magnety, že se budeme potřebovat jako ryba potřebuje vodu jinak by bez ní umřela a taky jako země potřebuje slunce.

Po sprše jsem se zabalil do velké osušky a docupital zpátky do mého pokoje. Před skříni jsem si prohrábl své mokré vlasy a poté otevřel skříň. Chvíli jsem do ní zíral za účelem si vybrat vhodné oblečení na dnešek. Chtěl jsem nějaké triko s krátkým rukávem, abych mohl své zápěstí pozorovat, kdyby se něco změnilo.
Nakonec jsem si vzal šedivé tepláky a modré tričko s krátkým rukávem. Zkontroloval jsem svůj vzhled v zrcadle a zděsil se nad podobou mých vlasů. Už stihli docela uschnout, ale trčely do všech světových stran. Přešel jsem zpátky do koupelny a učesal si moje neposedné vlásky. Když se to jakž takž dalo, vyčistil jsem si zuby a pak se na sebe usmál do zrcadla. Dodával jsem si tím každé ráno trochu sebevědomí. Musím se přiznat moc to nepomáhalo.

Po celé mé ranní rutině jsem se odebral do kuchyně, kde už stála mamka a připravovala snídani.

"Ahoj mami" usmál jsem se a věnoval jí pusu na tvář.

"Ahoj zlato" odpověděla mi s úsměvem "už jsi se koukal na zápěstí?" Dodala hned potom.

"Chtěl jsem, aby jsme se koukli spolu" sklopil jsem pohled a dodal "jsem nervózní. Co když tam nebudu mít nic a nebo hůř nějakou hroznou větu" začal jsem panikařit "třeba jako neboj nebude to bolet nebo jsi debil Tomlinsone to bych asi nezvládl mami" koukal jsem do stolu a hrál si se svýma prstama na rukou, které jsem měl položené na stole

"Neboj, budeš tam mít nějakou hezkou větu jen podívej na mě" usmála se. Její větu už jsem znal nazpaměť. Byla úžasná. Byla výjimečná. Byla stejná jako moje mamka - nádherná a jedinečná. Chtěl bych taky takovou krásnou větu, jenže pochybuji, že to tak bude.

Zvedl jsem pohled k mamince, která se na mě usmívala "Boo, budeš mít krásnou větu a ještě krásnější spřízněnou duši. To se neboj." Popravdě mami? Bál jsem se. Tak moc jsem se bál a zároveň těšil. Jenže to jsem nahlas říct nechtěl. Nechtěl jsem být ten, kdo se bojí a má nahnáno. Chtěl jsem být statečný.

"Děkuju" usmál jsem se "pořád tam nic nemám" povzdechl jsem si, když jsem si zkontroloval zápěstí.

"Dřív nebo později se ti objeví. Někomu se objeví hned ráno a někomu až večer. Nesmíš ztrácet naději" koukala na mě s takovým přesvědčením, že jsem tomu začal věřit a pomalu se přestal bát, i když to semínko strachu tam pořád bylo, teď už mu jen nedodat vláhu v podobě černých myšlenek na to, že se mi na zápěstí nic neobjeví.