Sign On Right Wrist

Loui 4

Jestli jsem před tím řekl, že se mi slepou ruce, tak to nebylo nic oproti tomu, co moje ruce dělaly teď. Teď kdybych si vzal perlivou vodu a jen ji tak držel v ruce vyštěrchal bych ji tak, že by tam žádné bublinky nebyly. Tak moc se mi klepali ruce, že kdyby jste chtěli zbořit sloup, já bych to zvládl a to bych na něj jen chytnul.

Zíral jsem na svoje zápěstí. Už teď jsem svoji větu miloval. Možná nebyla nic moc. Možná by si ostatní řekli, že by tihle větu nechtěli, protože je obyčejná. Pro mě obyčejná nebyla.

,,Sladké stvoření, stále na tebe myslím"
(Sweet creature, I always think about you)

Tak úžasná pro mě ta věta byla. Nevěřil jsem, že bych tak krásnou větu mohl mít. Je to přesně taková věta jsou jsem si vysnil. Možná teď zním jako jedno velké klišé, ale já za ní byl fakt rád.

"Vidíš Louisi, máš nádhernou větu" usmála se na mě Lottie.

"Ani nevíš jak jsem za to rád" přikývnul jsem. A je fakt, že z mého srdce spadl velkej kámen. Myslím, že ta rána musela být slyšet.

"Musím to jít ukázat mamce!" Vyskočil jsem jako čertík z krabičky s tím rozdílem, že já vyskočil z postele.

"Mamíííí!" Řval jsem po cestě ze schodů do kuchyně. Ale nebyl bych to já, kdybych na posledním schodu nehodil hubu. Utíkal jsem ze schodů a zapomněl, že je tam ještě jeden schod, takže jsem stoupnul do prázdna. Nebylo by to divný, kdybych tu nežil už 17 let. Letěl jsem hlavou napřed. Na zemi jsem se pak ocitl jak široký tak dlouhý na břiše s odřeným nosem.
Přetočil jsem se na břicho a chytil se za nos. Začalo to dost štípat. Oddálil jsem ruku, abych na ni viděl. Byla od krve. Sakra.

"Loui jsi v pořádku?" Doběhla ke mně mamka.

"Nejspíš" kouknul jsem na ni a posadil se.

"Bože Louisi! Maš odřený nos!" Pronesla přehnaně tragicky.

"Musíme to vyčistit. Pojď" natáhla ke mě ruku, aby mi pomohla vstát. Chytil jsem se její ruky a pomalu vstal. Oba jsme šli do koupelny. Posadil jsem se na vanu a počkal až mamka vytáhne dezinfekci. S dezinfekcí přešla ke mě a vydezinfikovala mi nos. Nebudu lhát štípalo to jako prase. Pak mi ho přelepila náplastí a já doufal, že do té doby než budu muset do školy to budu mít zahojené.

"Boo, proč jsi tak rychle utíkal ze schodů??" Zeptala se mě mamka, když už jsme byli zpátky v kuchyni.

"Aaa málem jsem zapomněl. Mám svoji větu!" Skoro jsem vykřikl. Jo byl jsem hodně nadšený. Ale kdo by nebyl. Čekal jsem na to 17 let a teď se mi to konečně stalo. Teď už konečně mám svoji větu.

"Tak mi ji ukaž Boo" usmála se na mě mamka. Ještě než pořádně dořekla větu, tak jsem rychle nastavil ruku a zápěstí. Neměl jsem ji na ruce dlouho, ale už teď jsem ji znal na zpaměť.

"Sladké stvoření, stále na tebe myslím" přečetla mamka nahlas.

"Moc se mi líbí mami" kouknul jsem na ni.

"Je úžasná. Jsem za tebe tak ráda" pohladila mě mamka po vlasech " Tak pojď na večeři. Už je skoro hotová" usmála se.

"Zavolám holky a Ernesta" přikývnul jsem a vyšel z koupelny zpátky nahoru po schodech, na kterých jsem se málem zabil. "Holky! Erneste! Večeře!" Zaklepal jsem na pokoje všech holek a sám sešel zpátky dolů. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě? Mohl jsem na holky jednoduše zavolat z pod schodů, ale néé Louis musel po schodech nahoru a pak zase dolů.

Protočil jsem nad sebou oči a v kuchyni pak pomohl mamce dochystat ještě stůl. Už chyběli jen ubrousky. Přiznám se, že ubrousky jsem skládal rád a bavilo mě to.

Holky a Ernest za chvíli přišli a posedali si na svá místa. V čele nechali místo pro maminku. Po její pravé ruce jsem seděl já jako nejstarší syn. Naproti mě seděla Lottie. Vedle Lottie seděla Felicité. Vedle mě seděla Phoebe a vedle ní Daisy. Naproti Daisy sedela Doris a nakonec Ernest. Naproti mamce vždy seděl Mark.

Můj táta se od nás odstěhoval ještě když jsem byl malý. Ani si ho pořádně nepamatuju. Nevím jaký byl. Myslím, že už bych mu ani tati neříkal. Už je to tak dlouho, že považuju za tátu Marka, i když mu tati neříkám.

Celou večeři jsme se bavili, dělali si srandu ze všeho a ze všech. Miluju tuhle rodinu. Nikdy bych ji za nic nevyměnil. Občas mi lezou na nervy, ale taky bych je fakt nevyměnil. Přesně kvůli takovým chvílím jako byly tyhle.

Po večeři jsme zůstali všichni v jídelně a Mark se šel podívat jestli už tam jsou dárky. Pořád jsme kvůli Ernestovi a Doris dodržovali ježíška. Přece jen byli malý a takhle to neztrácelo to kouzlo Vánoc.

Zvoneček zazvonil a Doris s Ernestem okamžitě vyběhli, aby byli pod stromečkem nejdřív. Holky se pak odebrali také ke stromečku a já ještě pomohl mamce uklidit všechno nádobí.

Když už jsme u stromečku seděli všichni, tak Doris nám je začala podávat.

.................

Po rozbalení všech dárků a prozkoumání toho, co, kdo dostal jsem se odebral nahoru do svého pokoje. Dalo mi dost zabrat to vše pobrat do svého pokoje. Nakonec jsem to zvládl. Dostal jsem obrovského medvěda, kterého jsem hned dál do postele. Budu se k němu tulit v noci. Pak jsem dostal klasicky oblečení - ponožky, boxerky, trika, mikiny. Další dárky byli - kryt na mobil a rámečky na fotky. Sám jsem v pokoji moc fotek neměl. Díky rámečkům, co jsem teď dostal. Byl to jeden velkej rámeček, ale rozdělenej na 9 menších. Byl jsem za to moc rád.

Všechny dárky jsem si položil na stůl a oblečení na židli. Přešel jsem ke své skříni, kde jsem si vytáhl jen boxerky na spaní. Byli trochu vytahané - proto na spaní. Převlékl jsem se a pak si šel konečně lehnout. Vypnul jsem hlavní světlo, ale zapnul lampičku. Zvedl jsem ruku do vzduchu a prohlížel si svou větu na zápěstí. Měl bych o tom říct Niallovi. To, ale až zítra, teď už jsem moc unavený. Po chvíli zírání na zápěstí jsem vypnul lampičku a otočil se na bok za účelem spánku.