Sign On Right Wrist

Loui 15

Svezl jsem se po dveřích na zem. Zhluboka jsem dýchal. Poté, co jsem si uvědomil, co Harry udělal, jsem si sáhnul palcem na koutek, kam mi Harry věnoval pusu. Nevědomky jsem se začal usmívat a přejížděl si po tom rtu. Když jsem se jakž takž vzpamatoval, tak jsem se zvedl a pomalu, potichu se snažil dostat do svého pokoje. Do pokoje jsem se dostal v pohodě, pak už to bylo těžší. Sundal jsem ze sebe všechno oblečení a zamířil k posteli. Málem jsem si ukopl malíček o roh postele. Pokroutil jsem nad sebou hlavou, kdybych si něco neudělal nebyl bych to já.

Až jsem konečně ležel, tak jsem si pořádně oddechl. V posteli už jsem byl v bezpečí, byl jsem daleko od něj a od jeho zelených, uhrančivých očí. Na celé, co jsem se zmohl bylo to, že jsem koukal do stropu a přemýšlel o tom, jak byl na mě hodný, trpělivý a svým způsobem i milý. Sice na mě ještě nepromluvil, ale byl milý. Čekal dokud se nevyzvracím -za to jsem se styděl hodně-, držel mě za ruku, když jsem to vážně potřeboval, objímal mě a byl trpělivý, čekal dokud se neuklidním. Musím říct, že v posledních chvílích, kdy jsem se uklidňoval, jsem jen vdechoval jeho vůni, která byla lehce smíchaná s pachem cigaret a alkoholu.

Ani jsem nepostřehl, kdy jsem zavřel oči a jen si představoval ty zelené oči, co by na mě mohli koukat se vší něhou a možná i láskou. Tak rád bych v nich viděl štěstí a radost. Neměl jsem šanci v nich zahlédnout nic kromě neurčitého pohledu na moji osobu.

Jen jsem si povzdechl prohrábl si vlasy a radši se otočil na bok a pokoušel se usnout. Po chvíli se mi to i povedlo, ale i tak mé sny provázely jeho zelené oči.

......................

Už jsem se chystal, že si obuju boty a vyrazím do školy, ale v tom mě vyrušilo zatroubení auta. Polekaně jsem sebou trhl, ale nějak mě to nezajímalo, přece jen já chodím do školy pěšky. Obul jsem si boty, oblékl mikinu a otevřel dveře. Před dveřmi mě čekalo překvapení. No před dveřmi. Spíš na silnici. Stalo tam auto a z okýnka na mě mával Niall.

"Pohni Loui!" Křičel na mě, tak abych ho slyšel. Lehce jsem se zamračil, ale vydal se k autu. To auto jsem poznával. Bylo Harryho. Ze sedadla spolujezdce na mě mávala ještě Kendall, což mi potvrdilo to, že Harry určitě řídil.

Sedl jsem si teda dozadu vedle Nialla. Ještě jsem nestihl říct ani "ahoj" a už na mě začali oba mluvit.

"Můžeš mi říct, co to bylo v ten pátek?" Začal místo pozdravu Niall. Nereagoval jsem na to, jen jsem pokrčil rameny a koukal se cen z okýnka a periferně pozoroval ty kudrlinky za volantem.

"Tak Nialle, nech ho být. Měl v sobě  alkohol a taky se mu asi ta holka líbila" snažila se mě bránit Kendall, ale marně. Před Niallem mě ubránit nemohla. Myslím, že kdyby měl Niall po ruce třeba koště nebo pánvičku, tak mě s tím začne mlátit, abych se probral.

"No jasně, ještě ho začni bránit. On se poprvé ožere a dělá takový kraviny" mlel si pořád to svoje. Už jsem ho i přestal vnímat a jen přemýšlel nad tím, jestli mě ten nahoře má v lásce. Jestli měl, tak jsem nechápal jeho projev náklonnosti. Možná se taky jen mým životem bavil. Možná jsem byl jeho loutka na zabavení. Když se cítil smutně, tak mi do cesty hodil nějakou nečekanou překážku a bavil se tím. Možná by to i vyhovovalo. Neměl jsem tak strašný život, ale i tak mi přišel dost komický a moje osoba taktéž.

Když jsme zastavili před školou rychle jsem vylezl, abych nemusel aspoň chvíli poslouchat Niallovo brblání o tom jak jsem nezodpovědný. Nadechnul jsem se čistého vzduchu a jen chvíli stál u auta než jsem se rozhodl dojít k jedné lavičce kam jsem si sedl.

"Pojď Lou, musíme do školy" popohnala mě Kendall.

"Za chvíli přijdu. Není mi moc dobře. Trochu se nadýchám čerstvého vzduchu a přijdu" snažil jsem se na ně usmát. Jinak, výborná výmluva Tomlinsone, doufej, že ti ji sežerou. Prskl jsem na sebe v duchu. Je pravda, že to asi nebyla nejlepší výmluva, ale oni mi na to skočili.

"Dobře. Kdyby to bylo horší. Řekneš nám to, že jo?" Zeptal se mě trochu s obavami Nini.

"Neboj Nini, řeknu vám kdyby se něco dělo" ujistil jsem ho a oni se vydali do školy. Já tam zůstal sedět a jen jsem zavřel oči, abych si trochu utřídil myšlenky před tím než vlezu do školy. Po tom, co jsem si byl jistý, že Niall s Kendall už jsou ve škole a nevidí mě, jsem si prohrábl vlasy a docela silně za ně zatahal.

Pak jsem se, ale hrozně lekl, když se někdo objevil přede mnou a opřel si ruce o opěradlo lavičky na které jsem seděl. Byl jsem uvězněn mezi dvěma rukama a byl jsem dost vyděšený. Rychle jsem otevřel oči a bojácně se zakoukal do těch zelených oči, které hypnotizovaly ty mé. Tohle mě děsilo ještě víc. Byl jsem uvězněn nejen mezi jeho rukama, ale byl jsem uvězněn i v jeho pohledu. Nedokázal jsem se odtrhnout od jeho oči. Byl u mě tak blízko a zároveň tak daleko. Když už jsem se nadechoval, že se ho zeptám, co dělá, promluvil on.

"Sladké stvoření" na chvíli se odmlčel a mně se zadrhl dech "stále na tebe myslím" promluvil na mě. Už jsme spolu byli tolikrát, ale ještě na mě nepromluvil. Tohle je poprvé. Poprvé můžu slyšet jeho úžasný chraplavý hlas jak něco mluví a je to mířené na mě.
Chtěl jsem mu něco odpovědět, ale nevěděl jsem, co. Tak hrozně jsem se bál, že mi ze rtu sklouzne něco divného a on se mi pak jen vysměje.

"Co když jsem někdo, o kom nechceš mluvit?" ("What if I’m someone you won’t talk about?") Zamumlal jsem nakonec. Když jsem si uvědomil jakou hloupost jsem vypustil z pusy, okamžitě jsem si vrazil imaginární facku. Teď budu rád, když neuteče nebo se mi nevysměje.

"O tom dost pochybuju, koťátko" usmál se a naklonil hlavu trochu na stranu a pak se nahnul k mému uchu "ty jsi člověk, kterým bych se chtěl chlubit" vytřeštil jsem oči a jen koukal před sebe. On se zase vrátil do své původní polohy, tak abych na něj viděl.

"C-cože? Jak to myslíš??" Zamračil jsem se nechápavě.

"Tak jak to říkám" pokrčil rameny a nepouštěl mě ze zajetí jeho duhovek.
"Ty jsi přesně ten člověk, kterého bych považoval za celý můj svět" mluvil dál.

"Ne, ne, mluvíš nesmysly" snažil jsem se to rychle zamluvit "máš skvělou holku a.." než jsem to stihl doříct, tak mi skočil do řeči.

"Ale nejsme spřízněné duše" namítl okamžitě. V tu chvíli mě to trklo. Moje věta se shodovala s větou, co řekl on. Úplně do detailu. Začal jsem panikařit. On nemohl být má spřízněná duše. Sakra. On nesměl být má spřízněná duše.

"Já musím jít" zamumlal jsem potichu a sklopil pohled ke svým rukám, které jsem měl položené na stehnech. Pohled mi samovolně sjel na moje zápěstí, kde se vyjímala moje věta.
Ještě než odpověděl věnoval mi pusu na líčko.

"Měj se, princezno" usmál se a pak odešel.