Sign On Right Wrist

Harry (Loui) 26

Byl jsem už řádně opilej. Jednu chvíli jsem tancoval s mým zlatíčkem a v tu druhou jsem seděl u baru se Zaynem a nějakým Nickem. Absolutně netuším jak se mi to povedlo, ale stalo se.

"Kde je Louiiii?" zakňučel jsem a protáhl jeho jméno.

"Potřebuješ jeho přítomnost?" ozval se Zayn a divně se na mě šklebil. Ano, potřeboval jsem Louiho přítomnost. Za takovou chviličku se stal moji drogou a já ho potřeboval.

"Já ti nestačím?" koukl na mě ublíženě Nick. Celou dobu se mi snažil vlézt na klín, ale já ho dost dobře odpalkovával. Nechtěl jsem jeho, ale Louiho.

"Ne, já chci Louiho" zakňoural jsem jako malé děcko.

"A já se ti chci otírat zadkem o ptáka a taky to tady nevytrubuju" zavrčel najednou Nick nepříjemně. Ani netuším, kde jsem ho vzal nebo jak se tu ocitl.

Otevřel jsem pusu, že něco řeknu, ale najednou mě vytáhl do stoje a otočil se ke mě zády a začal svůj zadek o mě otírat. Vážně jsem se ho snažil odtlačit od mého rozkroku, ale nedal se.

"Zayneeee, pomoc miiii" zase jsem potahl svoje slova. Neměl jsem na nic jinyho sílu.

"Tak si sedni" ukázal za mě, kde stala židle, na které jsem seděl.

"To mě nenapadlo. Jsi chytrej Zayníku" uculil jsem se a sedl si. Nick se s tím pohybem zakymacel a spadl mi do klína. Rychle jsem ho odžuchl a rozhlédl se, jestli to Loui viděl. K mé smůle jsem ho viděl u vchodu. Teda východu. Musel to vidět.

"Jsi svině" zamumlal jsem k Nicovi, který se ještě pořád válel na zemi.

Rychle jsem vyběhl za Louim. Nemohl jsem ho nechat odejít. Moc pro mě znamenal. Musel jsem mu to vysvětlit. Když už jsem vyběhl ven, viděl jsem Louiho přecházet přes cestu. Byl téměř na druhé straně, když se zpoza zatáčky vyřítilo auto. Přísahám, že jel víc než padesát.

"Loui!" stihl jsem vykřiknout dřív než mě pohltila tma. Bolest a tma byly teď moje nejlepší kamarádky.

Loui

Uslyšel jsem jak někdo zakřičel mé jméno. Rychle jsem se otočil, abych věděl, kdo to je. To, co jsem viděl mě dostalo do kolen.

V tu chvíli, co jsem se otočil, jsem jen viděl jak Harryho srazilo auto. Harry letěl pár metrů vzduchem a pak dopadl zpátky na silnici, kde zůstal nehybně ležet. Hned jsem se rozběhl za ním. I po tom, co udělal jsem ho tam nemohl nechat. Je to moje spřízněná duše.

Slzy mi nekontrolovaně padaly po tvářích dolů a já se je ani nesnažil utírat pryč. Držel jsem Harryho rozbitou hlavu, ze které tekla krev, ve svém klíně a pořád opakoval ať tu semnou zůstane a neopouští mě.

Ani nevím jak, ale byla tu sanitka. Rychle si Harryho přebrali a provedli základní vyšetření, co zvládají už tady. Moc jsem tomu nerozuměl, ale museli ho nějak stabilizovat, no ne?

"Jedu s vámi" vyhrkl jsem rychle, když už jsem viděl, že chtějí odjíždět.

"Jste jeho příbuzný?" pozvedl na mě obočí a nedůvěřivě si mě prohlížel.

"J-jsem jeho přítel" fňukl jsem a bez nějakého dovolení se soukal za Harrym do sanitky. Saniťák nebo doktor nademnou protočil oči, ale nechal mě jet. Sedl jsem si na sedačku vedle Harryho a chytil ho za ruku. Vypadal hrozně.

Měl na hlavě ránu, která dost krvácela, i když se jí snažili zastavit. Otevřená zlomenina vypadala taky ošklivě. Moc jsem se na ni nekoukal, protože se mi z toho dělalo zle. Ruku měl taky ohlou v nepřirozeném úhlu. Chtělo se mi brečet.

Určitě je tohle kvůli mně. Kdybych neutekl z baru, tak se tohle nestalo. Měl jsem za ním normálně jít a nechat si to vysvětlit. Né, já byl tak blbej a musel jít pryč. Už jsem se naplno rozberečel a nahlas si opakoval jaká jsem nula a že je to kvůli mně. Nutilo mě to ještě víc brečet. Položil jsem si hlavu vedle něj na lehátko a neřešil, že bych mohl být od krve, hlavně, že jsem byl s ním.

~<3~

Před sálem jsem seděl asi 6 hodin. Už tu byla i Gemma, Harryho máma i Desmond. Všichni se mi představili a nabídli mi tykání. U Desmonda to bylo jednoduché mu tykat. Byl to dost v pohodě chlap. U Anne mi to už tak nešlo. Jistě, Anne byla milá, hodná a určitě hodně usměvavá, ale teď mi prostě tykání nešlo přes rty.

Des nechával Anne brečet v jeho náručí a já se snažil uklidnit sebe a Gemmu. Sice mi to moc nešlo, ale snažil jsem se. Brečeli jsme oba, i když jsme se snažili jeden pro druhého být ten silný. No snažte se být silní, když máte na sále milovaného bratra/přítele.

Po těch 6ti hodinách Anne usnula vyčerpáním. Nikdo neměl už jak brečet. Jen jsme seděli a hleděli na dveře, ze kterých měl přijít doktor.

Po další hodině a půl vyšel doktor.

"Pan a Paní Stylesovi?" zeptal se a rozhlédl se po chodbě. Hned jsem vyskočil na nohy.

"Pan Styles" zvedl se Desmond a podal panu doktorovi ruku.

"Doktor Moon" podal Desovi ruku Doktor. (vůbec si teď nepropaguju jméno z mé připravované knížky 😂)

"Jak je na tom můj syn?" optal se okamžitě Des.

"Pan Styles je stabilizovaný. Zafixovali jsme otevřenou frakturu levé stehenní kosti, taktéž jsme zafixovali frakturu levé paže, zašili ránu na hlavě a ošetřili ostatní odřeniny" Vychrlil ze sebe doktor, aby nás zbytečně nestresoval. No spíš se mu povedlo máš dokonale srazit na kolena. Nebo aspoň mě. (Omlouvám se všem, co studují medicínu. Já v tom neumím chodit, tak snad to moje "tvrzení" není moc špatně)

"Je to moje vina" padl jsem na kolena a začal zase brečet. I když už jsem si myslel, že nemám, co brečet, tak se mi nové slzy kutalely po tvářích. Gemm si ke mně dřepla a snažila se mě nějak uklidnit. Nikoho jsem neposlouchal. Nebylo proč. Málem jsem zabil Harryho. Ještě jsem zaslechl Dese jak se ptá doktora, jestli můžeme za ním jít.

Pred pokojem jsem se zhluboka nadechl a vešel dovnitř. Ten pohled mě zlomil. Ležel tam, nehýbal se a byl úplně bledý. Obvaz na hlavě, sádra na ruce a nože mu doplňovali vzhled.

Pohled na něj jsem neunesl, padl jsem na kolena a pak přivítal tmu s otevřenou náručí.

~~~~~~~~~~~~~~~~
Ahoj...

Tak jsem zpátky. Po dlouhé době jsem se tu zase objevila. Vzhledem k tomu, že jsem dost často odpovídala na komentáře typu "prosím další" tak jsem vás nemohla nechat bez kapitoly. Popravdě mi psaní ten měsíc dost chybělo, ale nebyl čas. Teď toho času taky moc nebude, ale budu se snažit přidávat pravidelně.

Doufám, že jsem svoje čtenáře neztratila ☺️❤️

All the love Thegirlwithyourheart